II. díl - Pouta starých zvyků

Kapitola 5: Pocity

Když se vrátila, ucítil slabý pach krve. Děkoval bohům, že nebyla její. I když zde bylo jediné vysvětlení. Dnes v noci zabíjela. A to kvůli němu.
Podělal to. Nikdy si nepamatoval, že by někdy zabíjela. A teď ji k tomu donutil on.
„Co je?! Nedívej se na mě takhle!" okřikla ho.
„Promiň," řekl a sklopil pohled. Nedokázal se na ni dívat příliš dlouho.
Protáhla se kolem něj a zmizela v koupelně. Beze slova. Jako by mu tím chtěla dát najevo, že s ním odmítá mluvit. Povzdychl si a raději zalezl do svého pokoje. Dneska opravdu nestojí o to být v jeho blízkosti. Zmizet jí z očí je to nejlepší, co pro ni může udělat.
Sprchovala se neobvykle dlouho, jako by se ze sebe snažila smýt ten mužský pach. Anebo jen on o sebe nikdy příliš nedbal? Těžko říct.
Když vypnula vodu, slyšel, jak si začala sušit vlasy ručníkem. Dokáže tak blízko vedle ní vůbec usnout? Pravděpodobně? Ne. Bože, už se těšil, jak bude naslouchat jejímu poklidnému oddechování. Možná by ji mohl i pozorovat... Tu myšlenku ihned zavrhl. Kdyby na to přišla – což je dost pravděpodobné – tak by ho vážně zabila.
Zastavila se u jeho dveří. To vraždění nepomohlo, stále byla naštvaná. Chvíli zauvažoval o tom, že by jí dal záminku, aby ho mohla mučit. Teď mu to rozhodně připadalo lepší, než ten její odstup.
„Zítra se omluvíš Danielovi a to ber jako rozkaz!" zamumlala do dveří. Než stačil zapnout mozek a uvažovat, byl u dveří a otvíral je. Znatelně sebou škubla.
„Dobrou noc," zašeptal. Zkoumavě se zadívala do jeho očí. Měl pocit, že to nevydrží, ale nedokázal od ní odtrhnout svůj zrak.
„Už ti někdo řekl, že má neuvěřitelně pronikavý pohled?" zeptal se zamračeně.
„Umíš vnímat emoce lidí okolo. Myslím, že to je fér."
Jen přikývl.
„Je mi to líto," řekl náhle.
A pak siréna Elisa odpověděla něco, co myslela, že nikdy muži neřekne: „Není to tvá vina. Zachoval ses čestně. Toho si vážím."
Vlkodlak na ni zůstal vyjeveně zírat.
„Ehm, tak já už půjdu spát," zamumlala rozpačitě.
„Sladké sny," řekl a zbožně na ni pohlédl.
„To tvý měkoušování mi začíná lízt na nervy," zamručela najednou.
Uchechtl se: „Vidím, že jsi rozhozená. Normálně nemluvíš sprostě jako dlaždič."
„Normálně mě jen tak někdo nenasere, ale tobě se to povedlo."
„Jsem poctěn."
„To nebyla lichotka."
„Bylo mi milejší, když si byl pořád protivný."
Neodpověděla snažil se potlačit zářivý úsměv, který se mu dral na tvář a zcela určitě by ji opět rozčílil. Vážně se chová jako blázen.
Zamračeně se otočila a zamířila do své ložnice. Byla trochu dožraná ale už klidná. A její emociální rozpoložení se mu zcela zamlouvalo. Zdálo se mu to, nebo ji bavilo se s ním hádat.

∞∞∞

V první chvíli na něj byla naštvaná, ale časem, když si uvědomila, že po ní nevyjede, měla nutkání ho škádlit. Ano, bylo to od ní podlé (jako by už tak neměl sám svých problémů dost), ale ona si zkrátka nemohla pomoci.
Nezlobila se na něj, i když by si to přála. Nelíbila se jí představa jeho a zoufalého. Zkrátka se o něj bála. Což – když se to tak vezme– je zcela padlé na hlavu. On se o sebe umí postarat. Ale vůči vlastním emocím je zcela bezmocný. To ji zarazilo.
V mládí si myslela, že nikdy nedokáže k muži chovat vřelé city, ale o Nica si dělala starosti. Je to velice zvláštní pocit a upřímně se jí ani trochu nelíbí. Je taková... zranitelná.
O to více se jí líbilo jeho provokování. Svým způsobem ho tak trestala za své emoce. Ne že by mu to nějak vadilo. Ta vnitřní nerovnováha se jí ani za mák nezamlouvala.
Zamkla se. Nebyla si jistá, co by ho mohlo napadnout, a nechtěla nic riskovat. Přece jenom jí zůstala trocha zdravého rozumu. A jakékoliv kacířské myšlenky na to, že by se jí možná zamlouvalo, kdyby ji v noci hlídal, okamžitě zavrhla. To už s ním rovnou může začít flirtovat.
A vůbec. Měla by si teď mnohem lépe hlídat emoce. Nikdy neví, coby mohl zachytit. Sama se ve svých pocitech nevyzná, nemusí o nich vědět ještě on.
V noci se jí zdál sen. To není nic neobvyklého, neobvyklý byl jeho obsah.
Nikdy neodsuzovala své sestry, které někdy zatoužily po muži, ale nikdy ji nenapadlo, že to bude její případ. Význam toho snu byl však jasný.
Bože to je šlamastyka. I kdyby udělala to, po čem její podvědomí zjevně prahlo, nedokázala by k němu chovat city, takže by ho krutě zneužila a on by stejně zůstal sám.
Navíc tu byl další problém. Zcela jistě by si ji pak nárokoval a pak by se ho už nezbavila. Takže na to rovnou může zapomenout.
Jenže jak po tomhle se mu může zpříma podívat do očí. Natož pak být v jeho blízkosti. Vzpomněla si na jeho tvář, hlas, vůni, svalnaté paže...
Se zaklením vztekle praštila do matrace pod sebou. Je tu jen jedno řešení. Musí se setkat s Danielem. Snad se v jeho přítomnosti Nico uklidní a ona taky.

∞∞∞

Nicholas na zaklepání zareagoval nespokojeným mručením a tichými nadávkami. Přesto však zamířil otevřít. Zarazil se. Ve dveřích totiž stál jeho kamarád Danny.
„Co tu děláš?" zeptal se zamračeně.
„Pozvala mě sem Elisa. Tak jako tebe," odvětil podrážděně.
Nico zaklel. Temný anděl je naštvaný? To on by na něj měl být naštvaný, ne obráceně. Nemá důvod...
„Kde je?" tázal se ho. Měl chuť zavrčet. Nic mu do toho není. Ale neudělal to. Už tak provedl dost blbostí.
„Nejspíš v kuchyni," odpověděl na místo toho.
Temný anděl se kolem něho mlčky protáhl. Nicholas se přesvědčoval, aby se na něj nevrhl. Místo toho ho následoval. Rozhodně nechtěl, aby jeho drahá byla sama v místnosti s jiným mužem, i kdyby to měl být jen Temný anděl. Kdy se z tebe stal takový žárlivec? No, to teď už bylo jedno.
Elisa se na něj obrátila a založila ruce na hrudi. Vypadala, jako by na něco čekala, jenže na co? A proč se dívala na něj?
„Nico, něco jsi mi včera slíbil..." zamručela. Danny se přidal.
A SAKRA! Ona nezapomněla. Vůbec se mu nechtělo se omlouvat. Jenže jestli to neudělá, tak se na něj bude siréna zlobit a on s ní nechtěl být rozhádaný.
„Odpouštím ti, že jsi na mě poslal sirénu, aby sis otestoval pravost mých citů, a to žes mi vůbec nevěřil. Každý děláme chyby." Tak fajn, ten sarkasmus by nepřeslechl ani autista. On si ale nemohl pomoct. Neměl nic, za co by se styděl a Elisině žádosti bylo vyhověno, tak co.
Povzdechla si, jako by to s ním už vzdala. Měl chuť se zazubit. Pak si ale uvědomil, že tu Temný anděl ještě pořád stojí, jako tvrdé Y. Chvilinku zauvažoval, že by ho odsud vyhnal, ale tohle nebyl jeho byt. Svízelná situace!
„To mi prozatím stačí. A teď ty Danny," obrátila se na jeho kamaráda. Teď už si úšklebek nemohl odpustit. To ti patří, prevíte!
Siréna ho probodla přísným pohledem, když však nasadil výraz neviňátka, odvrátila od něj svoji pozornost. To ho zamrzelo. Skoro jakoby usoudila, že s takovým idiotem nemá cenu ztrácet čas. I ta jeho škodolibá radost pohasla.
Temný anděl nesouhlasně zamručel. „Promiň. Až na tebe příště někoho pošlu, bude to jen s tvým písemným souhlasem," odsekl.
To už Elisu dožralo. „Tak a mám vás plné zuby. Vypadněte z tohohle bytu a vraťte se teprve tehdy, až to mezi sebou budete mít vyřízené."
Vlkodlak na ni vyděšeně pohlédl. Nechtěl ji rozzlobit. Představa, že ho od sebe vyhání, mu lámala srdce. Cítil se, jako kdyby ho začala nenávidět. Ani netušil, kde se v něm vzal ten malý ustrašený vlkodlak, jenž se nechtěl vzdát své družky.
Stoupla si před něj a podívala se mu zpříma do očí. „Mám plné zuby tvé paličatosti. Buďto se začneš chovat jako chlap alespoň s půlkou mozku, nebo mi nelez na oči," zasyčela. Auvajs! To zabolelo. Vlastně více, než by mělo.
Byl emocionálně tak vyčerpaný, že ani neměl sílu se hádat. Dnes ne. „Dobrá," přikývl. Její uspokojený pohled jej přesvědčilo správnosti jeho jednání. Musí se dát do kupy. Už jenom kvůli ní.