II. díl - Pouta starých zvyků

Epilog

Vál slabý vánek, který přinášel vůni soli a rozčechrával všem třem dívkám vlasy. Bylo celkem chladno. Celou atmosféru doplňovalo hejkání racků a šumění vln.
Elisa neviděla moře už hodně dlouho, desítky let. Pro Marii to bylo však poprvé. A byla z toho jako u vytržení. Oči jí nadšeně zářily a neustále se usmívala.
„Netušila jsem, že bude takové," zašeptala.
Elisa se uculila: „Je nádherné, viď?"
Je to zvláštní doba. Mořské panny se musí skrývat mezi lidmi a některé nikdy nespatří moře, Weer worfové opouštějí své smečky a lidé provádějí větší krutosti než monstra z nočních můr.
Tenhle svět je zkažený a je jen otázkou času, kdy nastane nový řád. A pak bude vše jak má být. Ale to si zatím ještě počkají. I když už to bude jen pár let.
„Ano, nikdy jsem nic tak překrásného neviděla."
„Je překrásné stejně jako kruté." A i přestože jsou Elisa a Marie svobodné, některé jejich sestry jsou stále jeho otroky. „A navždy zůstane."
„Jako spousta dalších věcí," povzdechla si mořská panna, „Myslíš, že se Lovci někdy změní?"
Elisa zavrtěla hlavou: „To opravdu nevím. Je velmi těžké zpřetrhat staré zvyky." O tom ona ví své.
„Ale ne nemožné," namítla Maruška. Ta mladá dívka mezi ně zapadla celkem rychle, ale pořád byla z nedávných událostí trochu nesvá. Siréna se jí ale nedivila. Nedávno zjistila, že existují celé světy a společenství, o kterých předtím nevěděla. Změnilo ji to.
Ale není jediná, kdo už navždy zůstane jiný. Oni všichni se změnili.
„Ale tak zásadní změny, o kterých mluvíš, jdou málokdy po dobrém." Ta změna, která přijde bude veliká. A nepůjde to zrovna mírumilovnou cestou plnou kompromisů.
Mořská panna přimhouřila oči. Tušila, že siréna něco ví a nechce jim to prozradit, ale nevyzvídala. A tak raději svou pozornost obrátila opět k moři. Slunce se pomalu chystalo ke koupeli ve třpytivých vlnách.
„Vy jste dlouhověká stvoření, ale my lidé naši Zemi brzy zničíme. Bohužel se asi nezměníme a vy tu zůstanete s námi zničenou planetou," poznamenala Maruška a zahleděla se do země a z jejího hlasu byla slyšet hluboká lítost na osudem jejich světa.
„Neboj, to se nestane," snažila se ji uklidnit.
Dívka se podivila: „A jak to můžeš vědět?"
No, nemůže jim říci, že brzy se otevřou brány do světa temných bytostí a nad touhle planetou převezmou vládu démoni, kteří nastaví noví lepší řád. Až moc to zní jako apokalypsa.
„Prostě to vím," odpověděla jen.
Mořská panna jen přikývla a pak se náhle zvedla. Elisa zamručela a lehla si do písku. Bylo jí jedno, že ho bude z vlasů vyčesávat půl hodiny. Tušila, co chce udělat její sestra a zrovna dvakrát se jí to nelíbilo. Tři, dva...
„Měli bychom se vrátit nebo o nás budou mít starost." Ano, to je celá Marie. Vždy myslí na ostatní. Ale siréně se odsud nechtělo.
„Jděte napřed, já vás pak doženu," odbyla je.
„Jsi si jistá?" váhala Maruška, která ještě pořádně netušila, jak nebezpečná Elisa dokáže být.
„Ano jsem. Jen běžte a nebojte se o mně. Já se o sebe umím postarat."
Moc dvakrát se jim to nelíbilo, ale přece jen odešly. Siréna počkala než si byla jistá, že jsou dostatečně daleko, a pak se opět posadila. Začala si broukat, ale již během chvíle si nahlas zpívala.
Byly to již celé věky, kdy takhle zpívala jen tak pro radost, sledovala západ slunce a naslouchala šumění vln. Nenašla si na to čas a vlastně se ani nikdy necítila tak v pohodě. Byly to už stovky let, co se cítila tak chráněná a milovaná.
Vše okolo ní začalo nabírat oranžovorůžový nádech, jenž naznačoval, že slunce brzy zmizí, ale to ji nijak nerozrušovalo. Nijak jí nevadilo, že by se měla vrátit pozdě a její přátelé ji znají. Nebudou si o ni dělat starosti.
„Pověz mi. Zpíváš jen tak nebo sis mě zavolala?" ozvalo se u jejího ucha těsně za ní. Překvapeně se otočila za tím hlasem a spatřila Nica.
Vlkodlakovy v očích jiskřily malé červené plamínky a z jeho těla sálalo horko. A i přesto, že byl na půl omámen Elisiným zpěvem, ani trochu mu to neubralo na mocném vzezření.
„Hádej," uculila se siréna a obrátila svůj pohled opět k vodě. Kdykoliv se příliš dlouho dívala do Nicholasových očí, měla pocit, že ji sní zaživa. Anebo něco horšího.
Na to odpověděl jen tichým zamručením. Neměla tušení, jak to Nico dělá, ale občas ji svým chováním zbavoval myšlenek a donutil cítit... některé věci, o nichž si myslela, že je nikdy nepocítí. Jako kdyby měl svůj vlastní způsob, jak člověka přivést k šílenství a posedlosti, jak to dělají sirény. I když pochybovala, že jejich kouzlo je takhle silné. Protože tohle zasahovalo do jejích nejniternějších tužeb, jako by to vycházelo přímo z jejího srdce.
„Nico!" napomenula ho a vlastně tím i samu sebe, aby se jím nenechala tak snadno zmanipulovat. Ne, že by to dvakrát pomohlo.
On se však pouze zazubil. Narozdíl od sirén, on přesně cítí, to co způsobuje. A ještě více ho to uspokojuje. Prevít...
„Ano, má drahá?" zašeptal těsně u jejích úst.
Abyste pochopili, jak se Elisa cítila. Je to jako, když začnete mluvit o brambůrcích, způsobíte někomu chutě a pak otevřete jejich pytlík a máváte danému člověku s ním před nosem. Tohle byl stejný princip. Stejně svinský a podlý.
„Jestli s tímhle nepřestaneš, tak tě pořádně zmáčím," řekla siréna výhružně. I když pochybovala, že by to nějak pomohlo.
„Klidně. Alespoň budu mít záminku si sundat šaty," zamrkal na ni významně. To už ji dopálilo.
„Nicholasi!" zvedla Elisa hlas. Nico se jen rozesmál, objal ji a povalil do písku. Celou tu dobu se na něj zamračeně dívala a probodávala ho pohledem. Když vtom jí náhle do vlasů vysypal hrst písku.
„Tak za tohle tě přetrhnu jak mořského hada," vykřikla, vlkodlak byl už však na nohou.
„To mě ale nejdřív musíš chytit, zlatíčko," uchechtl se a otočil se a dal na útěk. Siréna se rozeběhla za ním. Tohle mu spočítá. To mu nedaruje. Ona ho... Bezmezně miluje. Sakra! Ale stejně to tomu mizerovi jen tak neprojde.
„Nicholasi!" vykřikla.

Konec