Tajemství Salemu

Kapitola 7. Jsi v pořádku...

Kate:

Ráno jsem se probudila celá zlámaná, protože jsem celou noc spala na tý "sedačce". Udělala jsem si ranní hygienu, oblékla se a šla na snídani. Je zvláštní, že jsem nepotkala mamku. Řekla jsem si Asi už šla do práce. Nasnídala jsem se a šla do pokoje pro deník a tašku, nasedla jsem do svého auta a jela do školy.

Ve škole jsem zaparkovala a když jsem vystupovala málem mě přejel pick-up, který potom zaparkoval vedle mě.

Z něj vylezla partička těch lidí ze včerejška.
,,Hej!! Můžeš příště dávat pozor!! Málem jsi mě přejel!" zakřičela jsem na toho kluka, který to řídil. Jen se na mě podíval, řekl ostatním, ať jdou. A oni se ďábelsky usmáli a zamířili si to směrem ke škole a on se vydal za mnou.

Když přišel, byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na mé tváři. Přitiskl si mě k autu a opřel si ruce o auto, takže jsem nemohla kam jít. Začala jsem se bát, co bude následovat.

,,Buď ráda, že jsem tě nepřejel..." jeho hlas byl strašidelný a tak okouzlující, nemohla jsem se pohnout, jen jsem se mu dívala do jeho modrých očí, a bála se. ,,Dávej si TY pozor, až budeš příště vystupovat z auta."

,,To by stačilo Ethane." ozval se hlas za ním. Já ho ovšem přes, teď Ethana, nemohla vidět. Až když se odemne odlepil a zamířil si to k tomu klukovi. Byl to Simon.

,,Copak Simone, máš teď kámošku. Tak pozor, aby si neublížila. Co kdyby jí náhodou někdo ublížil? Co bys asi tak dělal? Zase se schovával?" prudil ho Ethan s ironickým hlasem. Simon ho najednou popadl za tričko a výhružným tónem na něj promluvil.
,,Jestli jí ublížíš, tak..."
,,Tak, co? Hmm.. Co mi uděláš? Nic." dopověděl za něj Ethan a odtrhl se z jeho sevření ,,Srabe." dodal a odešel.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě Simon.

,,Jo. Jen jsem trochu rozklepaná." usmála jsem se na něj. Popravdě byla jsem hrozně vyděšená. Srdce mi bylo jako o závod. Potom jsme vyrazili do školy. A já se radši držela u něj.

Už byla přestávka na oběd. Simon po druhé hodině někam zmizel, nevím vůbec kam. Tak jsem šla do jídelny a vzala si tác s jídlem a přesunula se k venkovnímu jídelnímu stolu.

Když jsem měla skoro dojezeno, všimla jsem si, jak ten Ethan a jeho kámoši kopou do malého kluka, který ležel na zemi a rukama si chránil obličej. Okamžitě jsem chtěla zasáhnout, ale neviděla jsem žádného učitele ani Simona, tak jsem se tam vydala na vlastní pěst.

Když jsem tam přišla, tak chlapec se už svíjel v bolestech a oni do něj nepřestali kopat. Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě našla a zakřičela na ně.
,,Nechte ho!!" všichni se na mě podívali, pak se koukli na sebe, zpátky na mě a začali se mi smát.
,,A ty si myslíš, že nás zastavíš?" promluvil na mě jeden z nich s ironickým hlasem. Ethan potom zvedl ruku, jako gesto ať sklapne. A on tak učinil.

Potom se ke mě začal přibližovat a já udělala pár kroků zpátky.
,,Ty si myslíš, že se tě budeme bát. Takový malí holčičky. To byl špatný nápad." začal se mi vysmívat a ostatní se přidali. To se mě dotko a vlepila jsem mu facku. On instiktivně otočil hlavu stranou zasmál se a olízl si spodní red. Já znovu udělala tak tři kroky zpátky. Najednou mi naskočila husí kůže a začala jsem mít strach, zakopla jsem o svou nohu a spadla na zem. Všichni se mi začali smát, jediný Ethan se nesmál a šel ke mě blíž. Po chvíli byl Ethan už u mě a chtěl do mě kopnou a já sebrala všechnu energii, co jsem v sobě měla a najednou se ze mě vyřítila vlna, která všechny odhodila aspoň tak dva metry odemě.

Všichni se postavili znovu na nohy s vystrašeným vírazem a utekli. Ethan na mě pořád koukal a nespustil ze mě ty jeho úžasné oči, dokun na něj nezavolal jeden z jeho kámošů.
,,Ethane poběž!" a on zacouval a potom se rozeběh směrem, kam běželi jeho kámoši.

Potom jsem zavolala pomoc, aby pomohli tomu chudákovi, který se svíjel bolestí na zemi. Přišla jedna z učitelek a pomohla, jak jemu tak i mě.

Seděla jsem v čekárně u ředitele, abych popsala, co se stalo.

Když jsem tam tak seděla, přišel za mnou Simon, já se zvedla z křesla a stála před ním a hluboce jsem se mu dívala do očí a on mě. Cítila jsem, jak mi rychle bije srdce a on mě zničeho nic obejmul. Zezačátku jsem stála jako socha, ale pak jsem mu objetí oplatila.
Potom, když jsme se konečně odtáhli, tak se mě zeptal.

,,Jsi v pořádku?" já se na něj podívala a snažila jsem se udržet slzy, abych nebrečela. Nic jsem neřekla jen jsem přikývla a znovu ho objala. Držel mě tak pevně, že jsem slyšela tlukot jeho srdce. Potom jsem uslyšela kroky a uviděla mamku, jak míří přímo k nám.

Já se odtrhla od Simona a šla za ní. Ta mě taky pořádně objala a dala mi pusu na čelo.
,,Jsi v pořádku."
Já zas přikývla a potom se otevřeli dveře od ředitelny. Z nichž vyšel, kdo jiný než ředitel, a pozval mě a mou mamku dovnitř. Simon zatím čekal venku.

V ředitelně jsem řekla, co jsem viděla a co se stalo, ale nezmínila jsem tu magickou vlnu. Po asi deseti minuzáxh řešení toho napadení, přišel Ethan a jeho partička, kterou jsem popsala. S mamkou jsme seděli na křeslech a Ethan s ostatními stáli za námi. Všichni měli neidintifikovatelný víraz, jen Ethan se na mě podíval s takovým zvláštním pohledem, vyčetla jsem zněj ne zlobu, ale něco jinýho, jako by mě nechtěl spustit z očí, pak se znovu podíval na ředitele, když je oslovil. A já se na Ethana stále dívala.

,,Ale, ale. Ethan Darken, Alex Stephens, a Zayn Doren. No kdo jiný." řekl si ředitel jen tak prosebe. Ta jména už nikdy nezapomenu.

Když to skončilo vyšla jsem s mamkou z kanceláře a Simon hned vstal z křesla, podíval se na mě a zpustil.
,,Tak co? Jak ti je?"
,,Celkem dobře." dala jsem mu ten falešný úsměv, asi to nepoznal. Kolem nás potom přešli Ethan, Alex a Zayn spolu s policajtem, který je vedl na policejní stanici. Už bylo po vyučování a skoro všichni studenti byli už pryč.
,,Pojedeme domu." promluvila na mě mamka, já se na ni znovu otočila.
,,No jsem tady autem, tak pojedu sama a trochu se zdržím se Simonem. Nevadí?" odpovětila jsem ji.
,,To víš, že nevadí." pohladila mě po zádech, dala mi pusu na tvář a odešla.

,,Víš, že jsi tady nemusel čekat. Já bych ti zavolala." řekla jsem mu s milým tónem.

,,Já vím, ale musel jsem. " odvětil mi a já jo objala.

,,Chceš odvézt domu?" nabýdla jsem mu dovoz.

,,To je dobrý. Půjdu pěšky. Mám radši chůzi. Doprovodím tě k autu." a společně jsme se vydali k autu. Já se s ním rozloučila a jela domu.

Celou noc jsem přemýšlela o dnešku. Jak jsem udělala tu vlnu, která všechny odhodila? Proč jsem lhala Simonovi o tom, jak se cítím? Proč jsem nemohla spustit oči s Ethana?

Po dlouhém přemýšlení o otázkách, na které ani neznám odpověď, jsem usla.