Tajemný les 2 - Vesnice

Dlouhá noc

Když jsem se probudila bylo už pozdě večer. Rozsvítila jsem si lampičku. Šla jsem se kouknout jestli už jsou rodiče doma. Otevřela jsem dveře do ložnice. Rodiče už spali. Sešla jsem dolu do kuchyně. Napustila jsem si studenou vodu z kohoutku. Slyšela jsem jak jde někdo dolu po schodech. Položila jsem sklenici s vodou na stůl a šla jsem se kouknout. Ale nikdo tam nebyl. Odešla jsem se kouknout do koupelny, ale také nikdo nebyl. Zrazila jsem se. Tak co to bylo? Šla jsem zpátky do kuchyně. Chtěla jsem si vzít sklenici s vodou, ale nebyla tam. Kam jsem ji dala? zamyslela jsem se. Najednou ji vidím na chodbě na zemi. Bušelo mi srdce o sto šest. Chtěla jsem křičet, ale nechtěla jsem vzbudit rodiče. Popadla jsem sklenici s vodou a šla jsem zase do kuchyně. Udělala jsem si něco k jídlu, když jsem to dojedla šla jsem do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a vrátila kartáček do kelímku. Když jsem se natáhla pro ručník abych si utřela ústa, všimla jsem si jak se tan kartáček na zuby pohnul. Nebrala jsem to nějak vážně, ale když v tom spadl celý kelímek s kartáčkama. Strašně jsem se bála. Běžela jsem pryč z koupelny. Přiběhla jsem do pokoje. Lehla jsem si na postel a doufala, že už se nic nestane. Rozsvítila jsem si lampičku. Vzala do ruky mobil a šla napsat kamarádkám. Jediný signál byl v domě a nikde jinde okolo ne. Bylo to strašný, ale aspoň že někde byl signál. Napsala jsem svý nejlepší kamarádce. Ta mi chvíli neodpovídala. Asi po deseti minutách mi přišla SMS ve které stálo: Vidím tě všude. Ať půjdeš kamkoliv najdu tě. Neboj neubížím ti. Já tě rovnou zabiju. Celá jsem se třásla. Ta SMS přišla z neznámého čísla. Po půl hodině mi přišla další, bylo tam napsáno PRANK! měla jsem strašnou zlost. Odhodila jsem ten mobil na zem. Zhasla jsem lampičku a snažila jsem se znova usnout. Nešlo mi to. Tak jsem přemýšlela proč je tu dějí tyhle divné věci?  Proč jsme se přestěhovali zrovna sem? Měla jsem tolik otázek, ale stejně by mi nikdo na ně neopověděl. Pak mě tak napadlo co kdybych se zítra zašla podívat do té vesnice, třeba bych si šla hledat nové kamarády. Pak jsem se ale zarazila. Kdo je ta holčička z té lavičky? Nebo ta žena z tý hospůdky? Čím víc jsem o tom přemýšlela tím víc jsem měla strach. Sehnula jsem se na zem pro mobil, abych se koukla kolik je hodin. Koukla jsem se a byli tři hodiny ráno. Musím unout!,  jsem si furt opakovala v hlavě. Najednou jsem uslišela dětský pláč. Z ničeho nic mi po tvářích tekli taky slzy. Co to? divila jsem se. Otočila jsem hlavu k oknu a stála tam. Zase ta holčička, strašně jsem se jí lekla, až jsem zaječela. Omylem jsem vzbudila rodiče. Do pokoje přiběhla mamka. ,, Děje se něco?" řekla ještě rozespalím a rozčíleným hlasem. ,, Ta holčička, byla u mě v pokoji." odpověděla jsem. Mamka si lehla ke mě do postele. Snažila se mě uspat. I tak jsem usnout nemohla. ,, Spi už tady nic zlého není." řekla mi. Ohládla jsem se za mamku a stála tam. Měla na sobě bílé šaty a na nich krev. Byla tma moc jsem toho neviděla. ,, Otoč se!" vykřikla jsem na mamku. Mamka se otočila, ale rázem to zmizelo. Mamka pak na mě chvili nadávala. Proč si z ní dělam srandu a tak dál. Naštvaná odešla zpátky do ložnice. Začala jsem brečet. Nechtěla jsem být v pokoji sama. Jak jsem dlouho brečela usnula jsem. Díky bohu.