PROČ, ITACHI?

1. K A P I T O L A

,,Izumi-chan!" vykřikl na mě někdo dětským hláskem. Ihned jsem se otočila a spatřila malého uhnaného Sasukeho. Hbitě jsem mu zámavala a počkala než mě doběhne.
,,Co tu děláš takhle pozdě, Sasuke?" usmála jsem se na něho a podívala se mu do uhlově černých očích.

,,Trénoval jsem. To snad není vidět?" uraženě nafoukne tváričky a já do nich pobaveně šťouchla.
,,Ale to víš, že je. Už jsi pořádný kus chlapa. Musíš mě omluvit jsem holka a zrovna dvakrát z tohohle nejsem moudrá." zasmála jsem se a on se usmál.

,,Rodiče, zvlášť taťka a bráška z tebe musí mít radost, ne? Musí být pyšní na to, že jejich nejmladší syn se tak pilně učí a trénuje. Nemám pravdu?" usmála jsem se na něho a rozcuchala mu ty jeho havraní vlasy.
,,To asi máš..snad.." nejistě odpověděl a zahleděl se na prsty se kterými si hrál. Vycítila jsem, že tohle pro něho zřejmě není dvakrát nejmilejší téma a tak jsem zabočila úplně jinam. Na jeho oblíbené téma.
Co bych pro něj neudělala..

,,Sasuke? Jak se má bráška? Dlouho jsem ho neviděla.." zastrčila jsem si jeden dlouhý neposedný pramínek za ucho a pohladila Sasukeho na tváři.
,,Bráška? Nějak často se na něho ptáš? Že vy spolu chodíte?" prudce se otočil a zaútočil na mě svýma prosícíma očima, kterým se nedalo za žádnou cenu odolat. A jsem v pasti, ale alespoň se zase usmívá.

,,Ty jsi příšerná zvědavka! Nebudu ti odpovídat přesně, ale možná spolu chodíme." zasmála jsem se nahlas a po těle se mi rozlil hřejivý pocit při zmínce Itachiho.
,,Já to VĚDĚL! Víš jednou při večeři vypadla bráškovi tvoje fotografie z kapsy a našel ji táta. Vyptával se mě, jak to spolu máte. Takže teď mu můžu říct s jistotou jednu věc..že mému bráškovi ukradla srdce Izumi Uchiha!" vykřikl na hlas a já zrudla nejspíš až na konečcích prstů.

,,Pššš, Sasuke. Ještě nás někdo uslyší." tiše jsem ho okřikla a znovu si nervózně dala pramen za ucho.
,,To je zvláštní..nejdeme až tak moc pozdě. Že by už všichni spali?" ohlédla jsem se kolem sebe a v naší čtvrti byla všude jenom tma.
,,Třeba vypadla elektřina, broučku." pohladila jsem ho po vlasech a spíš než jeho jsem svými slovy snažila vytěsnit ty nejhorší představy, co mi teď hlavou proběhly.
,,Asi jo." snažil se prohodit ledabyle. Pokračovali jsme pomalu ulicí minuli jsme můj dům, který byl také zahalený celý ve tmě a měli jsme namířeno do Sasukeho domu.

Celou dobu jsem cítila jakoby nás někdo sledoval, ale pokaždé když jsem se ohlédla nikoho jsem neviděla. Ze Sasukeho nervózního pohledu jsem věděla, že i on to cítí.
,,Sasuke? Nevadilo by ti kdybych tě chytla za ruku. Když půjdu s někým jako jsi ty nebudu mít důvod se bát." vynutila jsem ze sebe úsměv a všimla si jak Sasuke zčervenal a rychle mě vzal za ruku.
,,Tak, co těšíš se domů? Máš už hlad?" zasmála jsem se a podívala se mu do očí.
,,To víš, že jo. Celý den jsem trénoval." usmál se bezstarostně.

Už jsme byli kousek od Sasukeho domu a mě mučilo a užíralo to mrtvolné ticho. Nikde ani živáčka..najednou mě Sasuke probral z myšlenek tím, že mě pustil a rozeběhl se ke dveřím. Hbitě jsem ho následovala a pomohla mu otevřít velké těžké dveře.
,,MAMI! TATI! BRÁŠKO! UŽ JSEM DOMA! NEVÍTE CO SE TADY DĚJE?" křičel a já své pochybnosti stále utvrzovala.
,,Třeba jsou v předsíni a neslyší tě." pohladila jsem ho po zádech a modlila se ať to tak je.
,,Určitě tam budou!" usmál se Sasuke a běžel dál.

Pomohla jsem mu otevřít dveře od předsíně a nechala ho ať do nich vejde. Sama jsem je ještě přidržela a zadívala se na úplněk, který tu noc byl.
,,Bráško? Bráško! C-Co se tady děje? Co se stalo rodičům?!" vyjekl Sasuke a já ihned zbystřila. V temné místnosti na sobě ležela dvě těla, která byla celá od krve. Sasukeho rodiče. Přes slabý svit jsem však uviděla tyčící se postavu nad nimi. Rozpoznala jsem Itachiho krvavě rudé oči a jeho výraz. Chladný, bolestný a bojící se sám sebe. Dívala jsem se mu do očí a přiklekla si vedle Sasukeho.
,,Neboj se, nic se ti nestalo, ano? Slibuji ti to." pohladila jsem ho po tvářích a na mé dlaně dopadaly jeho slané slzy.

,,CO SE TO STALO?! BRÁŠKO?!" křičel netrpělivě.
,,Chtěl jsem si poměřit síly." odpověděl klidně Itachi a jeho kunai se zabodla vedle mé hlavy do dveří. Chránila jsem Sasukeho vlastním tělem a Itachiho kunai mě sekla do ramene. Podívala jsem se na svou slabě krvácející ránu a pak na Itachiho. Ten mi nevěnoval ani jediný prokletí pohled a jeho oči se upřely na Sasukeho a já se na to musela dívat. Použil na něj iluzi, Sasuke se s křikem ať už přestane se slzami v očích a bolestí sesunul k zemi. Musela jsem pro pomoc. Prudce jsem otevřela dveře a seč mi nohy stačily jsem běžela odsud. Najednou se ale přede mnou objevil Itachi.

Prudce jsem dýchala a dívala se mu do očí. To on má tohle všechno na svědomí? Proč, Itachi? Proč?
,,Proč, Itachi?" vypadlo ze mě. V mžiku jsem se ocitla natlačená na zeď a jeho ruce mě hrubě a surově stiskly krk.
,,Abych si poměřil síly." znovu stejně s ledovým klidem odpověděl.
,,Lžeš. Lžeš mě, lžeš sám sobě. T-Tohle by jsi nikdy neudělal." zalapala jsem po dechu. A přivřela víčka.
Udělej to. Ať už je konec. Před očima mi proběhl obrázek mé matky a otce. Za chvíli už budu s nimi. A nikdo nás nerozdělí.
,,Zabil jsi mi r-rodiče?" tiše jsem zasýpala a pak ucítila chladnou ocel jeho katany těsně u krku.

Místo osvobuzujícího klidu jsem však ucítila něco mokrého na loktech. Odhodlala jsem se otevřít oči a uviděla jsem slzy. Itachiho slzy. Ruka, která držela rukojeť se klepala a dopadaly na ní hořké slzy.
,,Itachi.." zašeptala jsem, ale on nereagoval.
,,Tohle nejsi ty." pozvedla jsem jeho bradu a dotkla se jeho tváří.
,,Vím, že by jsi tohle nikdy neudělal. Miloval jsi svou rodinu a stále miluješ malého Sasukeho." pohladila jsem ho a jeho katana spadla na zem a ozvalo se hlasité cink, jak dopadla.

Pevně opravdu pevně mě obejmul. Mé tělo ihned zareagovalo a přitiskla jsem se k němu ještě blíž. Nasála jsem jeho příjemnou mužskou vůni a pocit bezpečí. Bezpečí, které už asi dlouho neucítím. Věděla jsem, že Itachi ví na co myslím. Něžně mě hladil po zádech. Pak se ode mě odtáhl a zašeptal do větru.
,,Promiň mi to princezno. Ale tohle je naposledy." pak už si pamatuji jenom černou tmu.

- Vítám Vás u nového příběhu, který je zasvěcen Itachimu a jeho jediné opravdové lásce Izumi.♥️ Ještě jsem tu neviděla příběh zasvěcený tomhle páru.
Doufám, že Vás první díl navnadil a budete číst i další kapitoly!🥀