PROČ, ITACHI?

13. K A P I T O L A

Běžela jsem po cestě, když jsem nechtěně zakopla o výběžek a spadla na zem. Ošklivě jsem si přitom rozbila kolena a spálila celé lokty. Byla jsem ještě malá a tak jsem se rozzlykala. Plakala jsem a držela se za krvácející kolena.

,,Pročpak pláčeš, maličká? Co se ti stalo?" schovala jsem si obličej do dlaní, ale přesto jsem nakoukla mezi prsty. Spatřila jsem vysokého, černovlasého mladíka se zářivým, přívětivým úsměvem.

Opatrně jsem odkryla svůj obličej a podívala se na něho.
,,Mě se nemusíš bát, princezno. Neublížím ti. Jmenuji se Shisui a ty?" usmál se a palcem mi otřel slzy.

,,J-jmen-nuji s-se I-Izu-m-mi." vykoktala jsem a na tvářích se mi zjevila červeň.
,,Jsi pekelně roztomilá, víš o tom?" zasmál se a přiklekl si ke mě. Já jsem jenom nesouhlasně zavrtěla hlavou načež se znovu zasmál, až se mu udělaly ďolíčky.

,,Co se ti stalo?" zeptal se.
,,Zakopla jsem." ukázala jsem na svá čerstvě rozbitá kolena a spálené lokty.
,,Pomůžu ti. Souhlasíš?" usmál se a pohladil mě po vlasech.

,,A-ano." přikývla jsem váhavě.
Zvedl se a vysadil si mě na ramena. Jeho ruce byly něžné a já se začala cítit v bezpečí. Byl tak klidný.
,,Půjdeme ke mě domů, tam ti ty kolena ošetřím a udělám ti dobrý čaj. No dobrý.." podrbal se ve vlasech.

,,Posnažím se, aby ti chutnal." usmál se a já se poprvé pousmála. Byl opravdu milý.
,,Opravdu není čeho se bát. Slibuji ti, že to ani neucítíš. Platí?" usmál se na mě.
,,Platí." kývla jsem na souhlas.

Když jsem byli u něho doma, posadil mě na kuchyňskou linku a řekl, ať počkám. Tehdy mě poprvé polil studený pot, trochu jsem se bála.

,,Už jsem tady." objevil se ve dveřích a nesl bílou krabičku.
,,Tak se na to podíváme." usmál se a já sebou nechtěně cukla.
,,O-omlouvám." vykoktala jsem.

,,Nemusíš se omlouvat. Slibuji..na tvojí maminku, která určitě bezpochyby skvěle vaří, že to nebude vůbec bolet. A když by to jenom trošičku bolelo smíš mě bochnout." zasmál se a začal se přehrabovat v krabičce.
I já jsem se zasmála a tvářičky mi opět zčervenaly.

,,Ani nevíš, jak moc ti sluší úsměv. Ty jsi tak roztomilá." usmál se a pohladil mě po vlasech.
,,A co si vlastně dělala v lese?" zeptal se a začal mi ošetřovat koleno. Ani jsem to nevnímala.
,,Šla jsem jenom ven." pokrčila jsem rameny.

,,Víš jsi mi povědomá. Jakoby bych tě už někde viděl..jak se jmenuješ celým jménem?" prohlížel jsi mě.
,,Uchiha..Uchiha Izumi." odpověděla jsem a on mi nechtěně utáhl silně obvaz.

,,Au..řekla jsem něco špatně?" zajíkla jsem.
,,Nene..moc se omlouvám, broučku. Neublížil jsem ti?" ustaraně se mi podíval do očí a já vykouzlila ten nejroztomilejší úsměv, který jsem uměla.
,,Ublížil, ale vím čím to můžeš opravit." našpulila jsem rty.
,,Jak?" pozvedl jedno obočí hravě.
,,Uděláš mi ten tvůj strašně moc dobrý čaj?" zamrkala jsem očima.
,,Že se vůbec ptáš. Zůstaň tu sedět a já ho udělám."
-
,,Izumi. Izumi je čas vstávat." zašeptala mi tiše do ucha a já se jen přetočila na bok.
,,Chtěla by jsi snad poslat do pokoje Hidana? Možná by tě lépe probudil." v jejím hlase byla slyšet zlomyslnost. Moc dobře věděla, že mě tím dostane z postele.

,,Už jsem vzhůru!" prudce jsem vstala z postele.
,,Můžeme jít." už, už jsem sahala po klice, když mě zastavila Konan.
,,Co se děje?" nechápavě jsem se na ni podívala.
,,Ty vypadáš." ukázala na moje vlasy prstem.
,,Mě to je jedno." mávla jsem nad tím rukou, ale ona mě ztáhla zpátky a začala mi česat vlasy.

,,Mnohem lepší." pousmála se.
,,Děkuju, Konan." vrátila jsem jí pousmátí a společně jsme vyšly na večeři. Cestou jsem se dívala na pevnost, kde se nacházím. Bylo to jedno velké spletiště chodeb. Kudy bych jenom mohla utéct?

,,Už jsme tady, připravená?" optala se Konan a zatvářila se chladně. Nikdy nebudu dostatečně připravená.
Vešla do místnosti a já se vlekla za ní. Ucítila jsem na sobě mnoho pohledů. Pohledů, které mě vyslékali. Co si proboha museli přestavovat? Proč se tak dívali?

Konan se ke mě nenápadně naklonila a opustila mě se slovy.
,,Věřím ti."
,,Tvé místo bude mezi Hidanem a Itachim." oznámil mi Pein a já se prudce nadechla. Proč?!

Pomalu jsem šla ke stolu a sednula si.
,,Konečně jsem se tě dočkal, krásko." pronesl Hidan a olízl si rty. Chtěl na mě sáhnout, ale já se křečovitě přisunula blíž k Itachimu.

,,Snad jsem tě nevystrašil. Zoufale potřebuji zábavu, holčičko." usmál se a otřel se o mé ucho. Naklonil se ke mě ještě blíž a já silou zavřela víčka.
,,Prosím, ne." zašeptala jsem tiše. Odtáhl se. Opravdu?

Opatrně jsem otevřela oči.
,,Kroť se Hidane. Je to nová členka, není tu na to, aby jsi se s ní vyspal." zkrotil ho Pein, protože si všiml, jak Itachiho oči přešly do Sharinganu.

Jenom jsem si nervózně kousla do spodního rtu a podívala se na talíř s jídlem. Přešla mě chuť, jenom jsem se v tom celou dobu přehrabovala a myslela na Sasukeho. Co teď asi dělá? Jak to zvládá?

,,Izumi?" otázal se Pein a já zbystřila.
,,V týmu budeš s Hidanem a Kakuzou." po jeho slovách se mu před očima zatěmnělo. To mi dělá naschvál? Opravdu budu muset být s tím idividuem, co mě už  jenom pohledem přetahuje? Nikdy.

,,Užijeme si spolu krásko, možná uděláme i nějaký rituál, že?" naklonil se ke mě a zašeptal mi do ucha.
Na sucho jsem polkla a zvedla se od stolu.
,,Už půjdu." oznámila jsem a odešla jsem z místnosti. Uslyšela jsem jenom vrznutí další židle a čekala, co se bude dít. Hlavně, ať to není Hidan.

Najednou se mi udělalo nevolno a před očima jsem měla temno. Jednou rukou jsem se opřela o zeď a vůbec jsem netušila kam mám jít. Kdo mi pomůže? Má smysl křičet? Vykřičet se.

Znovu se mi udělalo špatně a já se pomalu sesunula k zemi.
,,Izumi.." uslyšela jsem někoho, ale to už mě pohltilo bezvědomí.