PROČ, ITACHI?

12. K A P I T O L A

Cítila jsem se poníženě, jednal se mnou jako s malým děckem. Proč nechápe, že nedokážu myslet sama na sebe? Vzal mi ze života Sasukeho tak rychle jako mi ho přivedl. Proč mi jenom tohle děláš, Itachi?

Pomalým krokem jsem se držela blízko u Itachiho a přemýšlela, co bude dál. Schovávala jsem se za jeho zády a snažila se uklidnit své splašené srdce. Přede dveřmi se na mě otočil a hrubě mě chytl za zápěstí.

Zmateně jsem se mu podívala do očí. Proč tohle všechno dělá?
,,Přestaň, bolí to." zasyčela jsem podrážděně.
,,Nejsem tvůj majetek. Nejsem tvá hračka, tak mě laskavě pusť." odsekla jsem jedovatě a vytrhla se mu.

Promnula jsem si červené, bolavé zápěstí, na kterém se brzy objeví modřina.
,,Ani jen netušíš, jaké mám na tebe právo." tiše pronesl Itachi a já mu nerozumněla.
,,Říkal jsi něco?" pozvedla jsem obočí.
,,Mlč a pojď." odbyl mě ledabyle a já se zamračila.
Kéž by mi to k něčemu bylo.

Hrál si se mnou jako s panenkou, ale přesto jsem ho následovala jako jeho ocásek. Až teď jsem si mohla všechny hezky v klidu prohlédnout. Vražedná organizace jménem Akatsuki. Většina z nich si mě prohlížela se zájmem tak jako já je.

Ona je tu i dívka? Můj pohled se na chvíli střetl s fialovlasou dívkou, která měla ve vlasech bílou origamovou růži. Stála za zrzavým mužem, tak jako já za Itachim. Byly jsme si v něčem podobné.

,,Hej Itachi, jaká je? Vypadá tak nádherně a nevinně." rozplýval se nade mnou nějaký hlas a já neměla ani odvahu se na něho podívat. Zvedal si mi žaludek. Opravdu o mě mluví jako o kusu masa?

Aniž bych ho se na něho podívala, cítila jsem jak mě svléká pouhým pohledem. Křečovitě jsem se narovnala a nadechla. Jsem na to sama. Jsem mezi fanatiky, vrahy, zločinci a bůh ví čím ještě. Mezi muži.
Nikdo mě neochrání.

,,Uchiha Izumi, jak pozoruhodné." pronesl chladně muž se zrzavými vlasy a já k němu zvedla zrak.
,,Co je na jménu tak pozoruhodné?" odvětila jsem klidně.
,,Jméno u mnohém vypoví, nemyslíš?" Naráží na vyvraždění klanu nebo na to že mě Itachi nezabil?

,,Záleží na člověku." odpověděla jsem tiše.
,,Zajímavé. Itachi vypadá nebezpečně, má cenu si ji tu nechat? Pravdou je, že vaše oči mě lákají." zadíval se krátce na Itachiho a pak znovu na mě. Rozešel se ke mě a prohlédl si mě celou a nevynechal žádný detail. Vytáčelo mě, jak se ke mě chová. V očích se mi samovolně zaleskl Sharingan.

,,Přesvědčila jsi mě. Chci mít v organizaci andělskou tvář, která je uvnitř stejně chladná, zkažená a nebezpečná jako my." ďábelsky se mu zalesklo v očích.
,,Neznám ani tvé jméno. Jak mohu přijmout něčí nabídku, když ani nevím tvé jméno." pronesla jsem nebezpečně.

,,Jmenuji se Pein." procedil mezi zuby. Najednou jsem ucítila varovný pohled Itachiho. Nemám si zahrávat s ohněm?

Mám dvě možnosti. Buď odmítnu a budu tu sloužit na jiné věci, které pak skončí mou smrtí. Nebo příjmu a stanu se jednou z nich. Jednou z nejhledanějších lidí po celé Konoze. Členkou organizace, které se lidi raději vyhýbají obloukem.
Nelíbila se mi ani jedna možnost. Druhá však byla přijatelnější. Příjmu to a Itachi bude ještě litovat, že mě sem dostal.

,,Tvá odpověď?" probodl mě očima skrz na skrz.
Na sucho jsem polkla. Musím to přijmout. Zvládnu to.
Hrobové ticho se v místnosti mohlo krájet.
,,Ano." odpověděla jsem hlasitě a narovnala se.
,,V tom případě, vítej v naší organizaci, Uchiho Izumi." pronesl hlasitě a koutky se mu zvedly do nepatrného drzého úsměvu. Moc dobře věděl, že odpovím ano.

Nastavila jsem dlaň a on mi předal prsten.
,,Tvou čelenku." nechápala jsem.
,,Od teď patříš k nám." pohledem prolétl po každém v místnosti.
Neochotně jsem sundala svou čelenku. Pevně jsem ji držela v rukou a on mi podal kunai. Měla jsem přeškrtnout. Sasuke, odpusť mi prosím.

Jedním plynulým pohybem jsem přeškrtnula znak a nešlo si nevšimnout, že Itachi sledoval každý jeden můj pohyb. Všiml si, že křečovitě držím svou čelenku a že si ji s odporem nasazuji zpátky do vlasů. Zatnula jsem zuby a hrubě si
kousla do spodního rtu.

,,Vítej v Akatsuki, Izumi." podíval se na mě Pein.
Najednou jsem ucítila něčí ruku, která mě rychle odtáhla pryč z místnosti. Vydešeně jsem se podívala na onu osobu. Oddechla jsem si, když jsem spatřila tu dívku. Vtáhla mě do jednoho z pokojů a když zavřela dveře pustila mě.

,,Omlouvám se, že jsem tě takhle nemile odtáhla. Jenom jsem tě prostě nemohla nechat napospas těm zvířatům." pronesla chladně, ale její obličej vypadal něžně.
,,T-to nevadí. Děkuji." vykoktala jsem.

,,Jmenuji se Konan, ty?" zeptala se jakoby Pein a ostatní neudělali už dost velké divadlo.
,,Izumi Uchiha." odpověděla jsem a přinutila jsem se pousmát.
,,Ty jsi Itachiho sestra nebo příbuzná? Myslela jsem, že žije pouze jeho mladší bratr." řekla a prohlédla si mě. Nakonec se dotkla mých vlasů.

,,Ne, ty budeš jeho hodně blízká přítelkyně. Stejně mi však připadá, že má srdce z kamene." usoudila nakonec.
,,Ne to nejsem. Nejsem jeho příbuzná ani přítelkyně. Je to dost komplikované." dala jsem si pramen vlasů za ucho.

,,Jak myslíš. Já už mám svoji teorii. Tohle bude náš společný pokoj, pokud by jsi nechtěla být s někým jiným. Což myslím, že ne. Zatím si odpočiň, pak pro tebe přijdu." pohladila mě po rameni a já se vděčně usmála. Milý úsměv mi oplatila.

Hned jak odešla lehla jsem si na postel a na chvíli zavřela oči.