PROČ, ITACHI?

7. K A P I T O L A

Svou malou ručkou jsem zaklepala na dveře a chvíli jsem čekala. Za několik minut se dveře otevřely a vykoukla z nich drobná, tmavovlasá žena.
Paní Mikoto Uchiha. Utřela si své jemné ruce do květované zástěrky.

,,Dobrý den, paní Mikoto. Přišla jsem o něco dříve, abyste mohla jít v klidu a všechno si vyřídit." usmála jsem se na ni.

,,Vítej Izumi, moc ti děkuji, že jsi přišla o něco dříve. A taky ti mnohokrát děkuji, že jsi vůbec v tomhle počasí souhlasila s hlídáním. Pojď dál."
podívala se ustaraně ven, kde silně pršelo a ustoupila ze dveří. Vešla jsem dovnitř a sundala si boty a vestu.

,,Neděkujte mi paní Mikoto. O Sasukeho se vždy ráda postarám. Malém bych zapomněla. Dneska ráno jsem s maminkou pekla koláč a tak jsem vám vzala na ochutnání." podala jsem jí krabičku a ona se na mě usmála.

,,Jak víš, že tohle je Itachiho oblíbený? Abych na to nezapomněla Itachi by měl přijít dřív než já..takže pokud budeš chtít můžete hlídat Sasukeho spolu." mile se usmála a určitě si všimla, že jsem zčervenala při jeho jménu. Od té mise jsme na sebe neměli štěstí. Nebo jsem se mu jenom snažila vyhnout?

,,Paní Mikoto? Mohla bych vás o něco požádat?" na chvíli jsem sklopila zrak a pak se na ni opět podívala. Sbírala jsem odvahu na to se jí zeptat, ale ona mě předběhla.

,,Neboj, nikdo se nedozví, že jsi hlídala Sasukeho. Vím, že by jsi z toho měla jenom problémy. A já tě nechci vystavovat zbytečně problémům. Mám štěstí, že to tvá maminka vůbec povolila a že ty jsi byla tak moc hodná." pohladila mě po rameni.

,,Děkuji." usmála jsem se.
,,Izumi, můžu se tě na něco zeptat?" otázala se mě a já poslušně přikývla.
,,Líbí se ti můj starší syn?" touhle větou mě dokonale vykolejila. Dotkla jsem se čela, něžně se zasmála a zčervenala zároveň.

,,Líbí. Teda! Chci říct..ne..ne..omlouvám jenom jste mě trošku zaskočila touhle otázkou." koktala jsem a nervózně jsem se dívala na paní Mikoto.

,,Dobře, nebudu tě trápit." vzala si ode mě krabičku a šla do kuchyně. Než mi ale úplně zmizela z dohledu tak mi ještě stačila říct věc, která se mi zakořenila v hlavě.

,,Vím, že i ty se Itachimu líbíš. Jsi moc milá a krásná dívka, Izumi. I když to v životě nebudete mít jednoduché, vy dva jste pro sebe stvořeni." znovu jsem zčervenala a nakonec jsem se vydala do Sasukeho pokojíčku.

Zaklepala jsem na jeho dveře a řekla.
,,Zoubková víla přišla."
,,Zoubkovou nemám rád. Ale tebe mám rád." otevřela jsem dveře a Sasuke mě pevně obejmul. Klekla jsem si abych byla v jeho výšce a pevné, hřejivé objetí jsem mu opětovala.

,,Není ti zima?" zeptal se, když jsem ho studila. Trochu se ošil.
,,Venku prší." vysvětlila jsem mu a pohladila ho po tváři.
Ihned se ode mě odtáhl a vzal z postele deku a přinesl ji.

,,Tady máš. Nechci, aby si nastydla." zasmála jsem se. Byl roztomilý, když se o mě bál.
,,Děkuju, ty můj hrdino." přehodila jsem přes sebe deku.
,,Jo, Sasuke mám pro tebe koláč..dáš si?" šibalsky jsem se usmála.

,,Na sladké moc nejsem, ale na tvůj koláč vždycky!" zvedl se z koberce, kde si hrál a přiběhl ke mě.
,,Hej vy dva! Už půjdu." oznámila nám paní Mikoto.
Šli jsme ke dveřím se rozloučit.

,,Ty jsi zlato, Sasuke. Promiň, Izumi, že mě to hned nenapadlo ti dát něco teplého." omluvně se na mě podívala.
,,To nevadí. Stejně si myslím, že se Sasukem zahřeju." usmála jsem se na Sasukeho
,,Sasuke, nezlob tady Izumi. Slibuješ?" políbila Sasukeho na čelo.