PROČ, ITACHI?

4. K A P I T O L A

,,Itachi." Opatrně jsem zašeptala, když mi ošetřoval krvavou ránu na čele. Byla jsem celá poškrábaná, ušpiněná a po těle se mi začaly rýsovat modřiny.
,,Uhm." Odpověděl a začal ránu čistit. Po doteku dezinfekce na ránu jsem tiše zaskučela a škubla sebou. Itachi mě jemně chytl za bradu a přidržel ji, abych sebou neškubala.

,,Děkuji, že si mě tam nenechal. Kvůli mě si odhalil svou identitu. Moc mě to mrzí." vydechla jsem těžce a sklopila zrak do země. On ho ale vrátil zpátky, tak abychom si viděli do očí.
,,Víc by mě mrzelo, kdybych přišel o tebe." odpověděl mi bez zaváhání a na jeho rtech se objevilo nepatrné pousmátí.

Ihned jsem trochu zčervenala a horkost se mi rozlila po celém těle.
,,Děkuji." bylo jediné slovo, co jsem ze sebe dokázala vydat.
,,Za co přesně?" pozvedl obočí a zalepil mi ránu.
,,Za všechno." pousmála jsem se do země. Nedokázala jsem se dívat do jeho ebenově černých očí. Do očí, ve kterých jsem se utápěla a tolik je milovala.

Najednou jsem uslyšela Itachiho tichý smích.
,,Víš o tom, že jsi roztomilá, když se stydíš?" pronesl a pobaveně se uchechtl.
,,T-to není..máš pravdu." uznala jsem nakonec a začala se stydět ještě víc. Byla jsem z jeho blízkosti nervózní.

,,Nemusíš se stydět." znovu mi jemně pozvedl bradu.
,,Nemáš na to jediný důvod. Jsi nádherná." jeho koutky se zvedly do mírného úsměvu a moje srdce zaplesalo. Začala jsem se utápět v nekonečně černých, pronikavých očí. Prohlížela jsem si jeho obličej milimetr po milimetru a všimla si jeho pobaveného výrazu. Jeho oči však prohlížely i ten můj obličej milimetr po milimetru.

Nakonec se naše oči opět setkaly a on se ke mě pomalu přiblížil. Netušila jsem, co mám nebo nemám dělat a tak jsem jednoduše ze svého vnitřního strachu nevědomky cukla. On se pousmál a něžně si mě přidržel. Jeho rty se opatrně a dlouze dotkly mého čela a já zavřela oči. Byl to neskutečně příjemný a hřejivý pocit. Po chvilce se ode mě odtáhl.

,,Děkuji." prolomil ticho mezi námi.
,,Za co?" nechápavě jsem pozvedla obočí.
,,Že jsi taková jaká jsi." pohladil mě po vlasech. Jeho dlaně byly hrubší z tréninku a boje, ale dotek byl láskyplný a jemný.
,,Měli bychom vyrazit. Už je pozdě. Jsi schopná jít?"
,,A-ano, určitě jsem."

Opatrně jsem se zvedla z pařezu, na kterém jsem seděla. Ale ihned mnou projela ostrá, tupá bolest po které jsem viděla rozmazaně. Chytila jsem se za hlavu a dosedla na pařez.
,,J-já to nezvládnu. Omlouvám se." provinile jsem sklopila oči a rozdýchávala bolest. Bylo mi trapné, že nemůžu cestovat bez cizí pomoci. Přivdělávala jsem mu zbytečné problémy a starosti.

,,Ani se nepovažuj omlouvat. Nemusíš se cítit trapně nebo provinile. Kdyby nebylo tebe nedokázali by jsme je vystopovat. Vezmu tě a posnažím se s tebou dělat, co nejmenší pohyby. Jak to vypadá máš otřes mozku a věř, že to není nic zábavného. Navíc je vidět, že jsi unavená."
nestačila jsem ani zaprotestovat a už jsem se ocitla v jeho náruči.

Hlavu jsem lehce přitiskla na jeho hruď a ucítila jeho příjemnou vůni a jeho stálý, klidný dech. Itachi se mnou lehce houpal, což mě znatelně uspávalo. Snažila jsem se udržet vzhůru, ale spánek mě přemohl.
-
,,Zlatíčko naše." usmál se můj otec s matkou. Mávali na mě a já se rozeběhla za nimi.
,,Mami! Tati!" křičela jsem, když jsem za jejich zády uviděla katanu. Byla jsem kousek od nich, ale nestihla jsem to.
Krev, ticho, strach. Bolest. Hodně bolesti.
.
,,Proč, Itachi?" vypadlo ze mě. V mžiku jsem se ocitla natlačená na zeď a jeho ruce mě hrubě a surově stiskly krk.
,,Abych si poměřil síly." znovu stejně s ledovým klidem odpověděl.
,,Lžeš. Lžeš mě, lžeš sám sobě. T-tohle by jsi nikdy neudělal." zalapala jsem po dechu. A přivřela víčka.
-
,,Izumi. Izumi!" Zatřásl se mnou někdo. Prudce jsem vyletěla do sedu a vydešeně se dívala kolem sebe. Zalapala jsem po dechu.
To byla jenom noční můra. Uklidni se. Klid, Izumi.
Pak jsem ale spatřila vedle sebe Sasukeho.