PROČ, ITACHI?

10. K A P I T O L A

Dny plynuly velmi rychle, měnily se na měsíce a ty zase na roky. Jako oficiální tým 7 jsme spolu prožili mnoho krásného, ale i ošklivého. Nejednou jsme se ocitli smrti tváří v tvář.

Ku příkladu Tazunova ochrana a výlet do Skryté Mlžné, kde Sasuke malém zemřel.

Dále smrt Hiruzena Sarutobiho, který byl jako můj otec a staral se o mě. Dával na mě pozor jako na svou vlastní dceru. Věděl o všech mých snech a touhách. A také věděl o mé velké, neutuchající lásce k Itachimu. Na hrob jsem mu položila bílé lilie. Květiny, které mi tehdy dal k narozeninám.

Za tu dobu se znás stal jednotný tým, což je velmi důležité pro týmovou práci a stoprocentní plnění misí. Setkala jsem se s mohla týmy v ANBU, které se i za roky společné práce nedokázali zcela ztotožnit. Byla jsem na náš tým hrdá.

Starosti mi však dělaly Chunninské zkoušky a první střet Sasukeho s Orochimarem. Věděla jsem, že není první ani poslední. Tohle byl teprve začátek.
I já jsem měla tu čest ho poznat osobně a prohodit s ním konverzaci.

,,Sasuke mě dřív nebo později vyhledá, protože bude chtít zesílit a splnit svůj cíl. Bude toužit po moci a jediný problém, co mu bude bránit budeš TY. Ty se postavíš mezi bratry, které bezmezně miluješ a jsi pro ně schopná zemřít s úsměvem na tváři. Jsi ta největší překážka, která se bude těžko ničit."
jedovatě pronesl a olízl si rty.

Pokud byste se ptali na mě. Moje noční můry a má živá minulost mě užírala zaživa každou noc. Postupně přestaly zabírat všemožné čaje a prášky. A tak jsem se jeden den úplně složila. Selhal mi organismus a já se druhý den probudila v nemocnici.

Cítila jsem se příšerně, nedokázala jsem sama se sebou bojovat a porazilo mě vlastní tělo. Zklamala jsem. Všechny včetně mě.
-
Ležela jsem na posteli a "odpočívala" jsem, jak mi bylo doporučeno. Upřeně jsem se dívala na svou ruku, do které byla napojena kapačka. Sedativa. Tak takhle jsem dopadla?

Nudila jsem se jako nikdy jindy a čekala až přijde Sasuke. Chodil vždy brzo ráno než mu začal trénink a pak pozdě večer. Někdy u mě trávil i noce. To samé i Naruto chodil za mnou ráno i večer, ale nikdy nenarazil na Sasukeho. Chodil ke mě a vždy mi přinesl rámen a nějakou maličkost.

Ale teď už měl Sasuke zpoždění. Věděla jsem že Naruto má momentálně nějaký trénink s Jirayou a tak jsem mu řekla, ať nechodí a pořádně cvičí. Ale Sasuke byl přeci doma. Taky neustále trénoval, ale věděla jsem že je doma. Prostě jsem to věděla.

Kde se asi mohl zpozdit? Trénink mu už dávno skončil. Neměl na mě naládu? Ne, on za mnou chodí vždycky za každou cenu. Nemohlo se mu něco stát? Tohle je blbost! Sakra na co to myslím! Zatřásla jsem hlavou a vyhnala jsem všechny teorie a různé představy o tom co se mohlo stát.

Třeba má jen zpoždění, to se stává ne? Čekala jsem hodinu, dvě to už jsem začala lehce strašit a když už jsem čekala pět hodin musel mi doktor něco píchnout, abych se uklidnila. Prý, abych znovu nezkolabovala. Taková blbost!

Moje tělo se uklidnilo a částečně i hlava, ale přesto tam bylo to procento, které myslelo jedině na Sasukeho. Proč tu nejsi Sasuke? Posnažila jsem se usnout, ale uslyšela jsem zoufalý hlas Kakashiho. Najednou prudce vtrhl do dveří a za ním se objevil Asuma Sarutobi, který ho podepřel. Co ten tu dělá?

Kakashi se sotva držel na nohou. Ihned jsem vyletěla do sedu. Pořád jsem však byla pod vlivem sedativ, cítila jsem se malátně a tělo bylo celé těžké.
,,C-co se stalo?!" pohlédla jsem z jednoho na druhého.

,,Izumi.." vydechl těžce a bylo vidět, že hodně vážil slova. Jeho tón byl vysílený, ale přesto vážný.
,,Kakashi, co se stalo? Stalo se něco Sasukemu?" zašeptala jsem vystrašeně a moje přestala jsem skoro dýchat, když se Kakashi při jeho zmínce napnul.

,,SAKRA, co se děje?!" vyjekla jsem a chodidly jsem se dotkla chladné podlahy.
,,Akatsuki jsou ve vesnici. Jdou po Narutovi." odpověděl mi Asuma.

,,A jak s tím souvisí Sasuke? Je Naruto v pořádku?" nechápala jsem a nedokázala si spojit dva a dva.
,,Itachi je v Akatsuki, Sasuke ho pravděpodobně bude chtít najít." dopověděl Kakashi a vysíleně si sedl na židli. Itachi? Itachi je tady?! Sasuke.
,,Co ti udělal?"

Rychle jsem se převlékla z nemocničního hábitu do oblečení.
,,Byl chycen v jeho iluzi." řekl Asuma.
,,Izumi ty nikam nesmíš..ne když je tady." těžce pronesl Kakashi.

,,Je tam SASUKE a NARUTO. Musím je ochránit." bez jediného pohledu jsem vyběhla z pokoje. Kupodivu jsem se dokázala vyhnout lidem..alespoň těm, kteří se mi nepletli do cesty.
Alespoň vím, kde jsou. V hotelu. Naruto mi vždy všechno hlásil.

Běžela jsem, co mi síly stačili. I když byly ty síly opravdu mizerné. K čemu jsem sakra dostala ty sedativa?! Zaklela jsem. Vběhla jsem do hotelu a hbitě jsem vyběhla několik schodů než jsem se dostala do posledního patra. Nejednou se mi stalo, že jsem klopýtla a malém spadla. Opřela jsem se o roh zdi a popadala jsem druhý dech. A začala jsem poslouchat rozhovor.

,,Itachi, co je to za děcko? Neříkal jsi, že jsi vyvraždil celý klan?" pobaveně ho popíchl muž. Opravdu je tady.
,,To je můj mladší bratr, Uchiha Sasuke." tehdy jsem poprvé po dlouhé době uslyšela jeho hlas. Chladný, pronikavý a zvučný.

,,ZABIJU TĚ, Itachi Uchiho!" zařval Sasuke a já musela něco udělat. Vyběhla jsem ze svého úkrytu a pevně Sasukeho obejmula ze zadu. Tím jsem mu úspěšně znemožnila jakýkoliv pohyb.
,,Sasuke dost. Přestaň prosím." tiše jsem ho požádala. Jeho Chodori mi na boku vytvořilo krvavý škrábanec, jak se rozmáchl a já ho zastavila.

Vydešeně se na mě otočil a vytřeštil na mě krvavě rudý Sharingan. Oči plné zlosti, bolesti a strachu.
Sasuke..
,,Izumi.." vydechl.
,,Nemůžeš za to. Uklidni se, prosím. On ti ublíží." podívala jsem se mu do očí. Jeho oči planuly zlobou, ale uvnitř jsem viděla toho malého kluka, co ztratil rodinu v jednu noc.

,,On za všechno může!" vykřikl a já neměla na vybranou.
,,Odpusť mi to." přitlačila jsem ke zdi a uvěznila ho v iluzi. Sasuke s křikem upadl do bezvědomí.

Napřímila jsem se a poprvé se setkala s očima Itachiho a jeho podivného společníka. Oba vypadali tak nebezpečně. Oba do mě zabodly oči a mě se rozmázávalo vidění.

,,Naruto! Drž se stranou, nic se ti nestane!" ozval se hlas za mnou. Jiraya.
,,Izumi, jdu za Narutem. Zvládneš to?" přikývla jsem.

,,Itachi a kdo je k sakru zas tohle? Tvoje sestra?" ušklíbl se na mě modrý muž. Sestra? Kéžby.
,,Uchiha Izumi, taky mě těší." představila jsem se hrdě.
,,Ale, ale nějaká tvoje holčička? Netušil jsem, že si na takový krásný, malý holky. Itachi bude mi ctí jí ublížit, co půjde první? Hm, nohy nebo ruce? Už to mám ten její obličej." ďábelsky mu zajiskřilo v očích. K sakru, kdo to je?

,,Vezmi si na starost kluka. Já se postarám o ni." odvětil Itachi bezcitně a zastavil muže.
,,Jak chceš." pohodil s rukama. Itachi najednou vyšel proti mě. Neměla jsem sílu utíkat nebo bojovat. Byla jsem slabá. Srdce jsem cítila až v hlavě a pomalu jsem nedýchala.

Zmohla jsem se jen na couvání dozadu. Až jsem zády tvrdě narazila do zdi. Vystrašeně jsem se na něho dívala, když byl u mě blízko a jeho ruka mi chytla silně krk. Co jsi zač, Itachi?

,,Tohle je to tvoje naposledy? Kolikrát tohle ještě budu muset trpět?" otázala jsem se tiše.
,,Tohle je tvoje nové já?" stekla mu jedna má osamělá slza na zápěstí. Až po chvíli mi jedna věc došla. Držel mě pod krkem, ale vůbec na něj netlačil. O co se snaží? Najednou jsem to pochopila než jsem tomu mohla nějak zabránit uvěznil mě v Tsukyomi. Musela jsem znovu prožít vyvraždění klanu. Mami? Tati! Zatočil se se mnou svět a já slyšela tlumené zvuky a pak už jsem upadla do bezvědomí.
-
Vítám Vás u desáté kapitoly!♥️🎊 Hlasování bylo ukončeno a vyhrála druhá možnost. Tak doufám, že se Vám líbila.