PROČ, ITACHI?

16. K A P I T O L A

Posadila jsem se na své místo a tiše jsem seděla zatím, co si všichni plnily své hladové žaludky. Jediné, co jsem do sebe za posledních pár dní byla schopná dostat byla voda. Ruce jsem měla v klínu a neustále jsem si s nimi hrála.

,,Proč nejíš? Jsi nemocná?" optal se hrubým hlasem Kisame a já se donutila zvednout hlavu a podívat se za hlasem.
,,J-já?" nepřítomně jsem zakoktala a zastrčila se neposedný pramen vlasů za ucho.
,,Je tu snad někdo jiný, kdo celé dny nejí?" odpověděl otázkou a já se hluboce nadechla. Kontroluje mě snad?

,,Jsem plná. Nemám hlad." unaveně jsem zamrkala očima a neklidně si hrála si prsty. Jelikož jsem byla obeznámena, že půjdu na misi s Hidanem a Kakuzou v místnosti už mě nic jiného nedrželo. Pomalu jsem se zvedla ze židle, když mě něčí ruka ztáhla zpátky dolů.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" ušklíbl se Hidan a přejel po mé ruce.
,,Do pokoje? Jdu se připravit na misi." odbyla jsem ho a znovu se postavila. I on se postavil a já věděla, že se něco stane.
,,Říkám, že nikam nejdeš. Zůstaneš tu sedět dokud nepůjdeme." podíval se mi do očí.
,,Ne." odpověděla jsem prostě.
,,Cože? Tak holčička si myslí, že má tady na něco právo." ironicky se zasmál a chytil mě surově za bradu.

,,Nemáš tu na nic právo. Kdyby bylo na mě tak tě ohnu o tenhle stůl v minutě, ale nedovolím si to. Tady. Nezahrávej si se mnou, protože nevíš čeho jsem schopný, když něco opravdu zoufale chci. Nemám slitování s nikým." zasmál se a pak se přiblížil k mému uchu.
,,Dávej si pozor." pustil mě a já horko těžko udržovala slzy v očích.

Hrdě jsem vyšla z jídelny a pak už jsem jenom utíkala do pokoje, kde jsem za sebou zabouchla dveře a svezla se po nich dolů. Rozzlykala jsem a bylo mi jedno jestli mě někdo slyší nebo ne. Po několika minutách jsem uslyšela kroky. Tiché kroky, které byly čím dál tím víc slyšet, když se přibližovaly k mému pokoji. Viděla jsem jak někdo vzal za kliku a pokusil se otevřít dveře. V naději, že to je Konan jsem se posunula a podívala se nahoru.

Byl to špatný nápad. Viděla jsem jen mužskou siluetu a ze strachu, že jsi Hidan přišel proto, co chtěl jsem se začala třást. Byla jsem s tím byla povedomě smířená.
,,Přišel jsi si proto po čem toužíš?" zašeptala jsem do tmy a s prázdným výrazem jsem se podívala směrem k jeho obličeji. Žádná odpověď se mi nedostavila. Jenom mě jeho ruce vytáhly zpátky nahoru. Strach ve mě koloval, ale já..já se cítila prázdná a bez smyslu života, že mi to začalo být jedno. Bylo jedno, co se mnou udělá, co se mnou bude. Bylo mi to jedno.

,,Jednu věc ti můžu slíbit. Nikdy se ti nic nestane. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Už nikdy ti nikdo neublíží tolik jako jsem to udělal já." zašeptal tiše. Nevěděla jsem, co mám říct nebo udělat. Ale moje srdce to vyřešilo za mě. Nějakým nepopsatelným impulzem jsem ho pohladila po tváři. Spíš jsem tam svou dlaň přiložila a něžně se ji dotkla. Zdálo se mi jakoby se do ni lehce opřel, ale ve zlomku vteřiny se odtrhl a pak otevřel dveře.
,,Opláchni se za chvíli odcházíte." zavrčel už chladně a odešel z mého pokoje. Itachi, neopouštěj mě. Prosím.
-
Po hodně dlouhé době Vás vítám u nového dílu!
Muj důvod je jednoduchý a prostý. Neměla jsem čas, náladu ani nápady. Přiznávám, že ani teď jich moc nemám, ale snad se to zlepší! Posledních pár kapitol jsem se hodně nutila k psaní a časem mě to přestalo bavit. Proto jsem si řekla, že si dám pauzu. Takže opravdu netuším takhle dopředu, kdy se mi podaří vydat novou kapitolu. Hodně mě to štve a mrzí zároveň, protože bych své příběhy, které ještě nemají svůj konec chtěla dokončit. Bohužel, ale nemám žádné nápady. Na závěr, doufám, že se Vám nová kapitola líbila a že se brzy 'uvidíme' u nové.
Mějte krásný den!🌻