PROČ, ITACHI?

15. K A P I T O L A

Stála jsem před sídlem klanu Uchiha. Na obloze se schylovalo k silné bouřce, která sebou zřejmě přinese jen další zkázu. Po nebi nervózně poletovalo hejno ebenově černých havranů. Jeden z nich mi přistál na rameni a jeho korálkové oči se do mě vpíjely. Pomalu jsem ho pohladila po lesklém, hedvábném peří.

Hlasitě zakrákal a rozletěl se směrem do sídla. Mám ho následovat? Cestou do sídla se mi vybavovaly vzpomínky. Na rodinu, na přátele a na silnou lásku k Itachimu. Hlavou mi prolétaly hlasy. Hlasy, které jsem milovala.

Opatrně jsem otevřela velké, zaprášené dveře a vkročila dovnitř. Prudce se za mnou zavřely a znovu se ozvalo krákání. Vydešeně jsem vykřikla a opřela se o zeď, abych našla ztracený dech.

Havran mi bez váhání přistál na rameni a já se nechala vést vlastním povědomím. Věděla jsem kam mám jít. Na konci chodby jsem uviděla osvětlenou místnost. Rázně jsem vkročila dovnitř a v tu chvíli se havran rozplynul a zbylo po něm jen uhlově černé peří. Iluze. Chytila jsem se tak snadno do pasti.

,,Neboj se a pojď dál, Izumi. Už na tebe čekám." vybídl mě hlas Sasukeho a já se ocitla v místnosti.
,,Proč, Sasuke? Zlomil si mě stejně jako tvůj bratr." po tvářích mi stékaly slzy a dopadaly na Itachiho nehybné tělo.

Sasuke rty se stáhly do arogantního úsměvu a jeho oči na mě lhostejně pohlédly.
,,Neboj se brzy budete spolu. Řada je na tobě." a sekl.
-
Hlasitě jsem vykřikla a prudce se ocitla v sedu. Lapala jsem po dechu a křečovitě svírala prostěradlo. Byl to jen sen. Snažila jsem se uklidnit.

,,Klid, Izumi. Byl to jen špatný sen." obejmula mě Konan šeptem. Byla jako má starší sestra.
,,Uklidni se. Bude dobře." pohladila mě po zádech.
Byla jsem v Akatsuki nejmladší. I Itachi byl o dva roky straší než já. Byla jsem dítě. Dítě, které se dostalo do hry o svůj vlastní život.

,,Už je to lepší?" pohlédla na mě Konan, když jsem se přestala třást.
,,Ano, děkuju Konan. Omlouvám se za tohle." podívala jsem se jí do očí a ona se pousmála.
,,Jsem tady pro tebe. Slíbila jsem ti to."
,,Mám na tebe otázku." podívala se mi do očí a zády se opřela o zeď za námi.

,,Jakou?" nechápavě jsem pohlédla. Tušila jsem na, co se bude ptát.
,,Co bylo a je mezi tebou a Itachim?" Je? Zvedla jsem svůj pohled k ní a moje oči zchladly. Pořád to bolelo. Ale pořád tu bylo něco, co jsem k němu cítila. Pořád to bylo silné. A zmatené.

,,Nebylo to nic vážného. Bylo to chvilkové a zřejmě pořád je. Ono to přejde." falešně jsem se pousmála.
,,Nemyslím si, že je to chvilkové. Izumi, Itachi tě nedokázal popravit jako všechny ze svého klanu. I tady si v uvozovkách každý drží od tebe odstup. Ačkoliv to nevypadá, Itachi nad tebou drží ochranou ruku. Tuším, že je ta modřina u oka od něho. Snaží se tě od sebe odehnat, ale přesto tě chce mít nablízku. Je to zvláštní, protože působí tak chladně a bezcitně." pronesla Konan a mě se zatočil svět vzhůru nohama. Co mi právě řekla?

,,Nemá na mě jediné právo. Nemá a nebude mít." odvětila jsem chladně a vzdálila se k rámu okna. Tak jako Itachi. Dokáže se mnou tak snadno manipulovat. A já se mezmůžu ani na slovo. Jsem jenom nejvyspělé dítě.

,,To samozřejmě nemá. Ale mysli na to, co jsem ti řekla. Snaží se tě chránit." Bojí se o mě? Ne, jen mě chce využít. Musím být tvrdá a neoblomná.

,,Věř, že jednou bude náš konec šťastný a plný lásky. Bude to ještě dlouho trvat, ale dočkáme se. I ty se dočkáš, Izumi." pohladila mě po rameni.
,,Jsi moc hodná Konan." pousmála jsem se na ni.
Možná tu bude někdo na koho se budu moc spolehnout, uvidíme a necháme se překvapit.

,,Půjdu do koupelny, ano?" pronesla jsem a tiše se odebrala do koupelny s oblečením. Zavřela jsem dveře a svezla se po nich. Co to jsem mnou jenom je? Nechci být zmatená. Co je správné a co ne? Pomalu jsem si zase stoupla a udělala ranní hygienu. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a detailně si ho prohlédla.
Lehce nafialovělá modřina tak stále byla.

Vlasy jsem si stáhla do ledabylého drdolu a s novým dechem vyšla z koupelny. Konan mi jenom věnovala pohled a stoupila do koupelny. Já se mezitím převlékla do bílých džínů a bílého tílka. Přes sebe jsem hodila dlouhý Akatsuki plášť a nahoře si ho rozepla. Vypadala jsem směšně. Zpomněla jsem si však na Kisameho varování.

V noci jsem hodně riskovala a Kisame mě chránil před ním samým. Bylo to jen kvůli tomu, že je jeho partner Itachi?
Spolu s Konan jsme pak vyšli z pokoje. V tu samou chvíli vyšel i Hidan ze svého pokoje a zpozorněl. Prohlédl si mě a nebezpečně se mu zajiskřilo v očích. Pak se jenom narovnal a pokračoval v cestě.

Tohle nebude jen tak.
,,Vítej, Izumi." pronesl chladně Pein a já zbystřila. My už jsme tady?
,,Dobré ráno." pronesla jsem přidušeně.
,,Jak se těšíš na naší první společnou misi, krásko?" zašeptal Hidan do mého ucha a lehce se o něj otřel. Vytřeštila jsem oči a narovnala se. Mráz mi přejel po těle, ale naštěstí rychle přešel.

Jenom jsem se otočila na patě a podívala se mu do očí. Byl o hlavu vyšší, ale ani to můj výraz nějak nezměnilo. Buď pevná.
,,Už se nemůžu dočkat." pronesla jsem s dávkou ironie a šla si sednout. Nemůže to být lepší.