Kluk s modrým rukávem

Všude je jen tma

Uběhlo už nějaká ta chvíle od doby co mi Anna řekla, že jsi už pro nás jdou. Uběhlo to strašně rychle. Byli to poslední dny "svobody".

Stalo se to. Dopoledne nám zaklepalo gestapo na dveře. Když Linda otevřela vtrhli do domu a začali řvát, ať si vezmeme nejdůležitější věci, že máme povolený jen jeden kufr na jednoho. Vzal jsem si to nejdůležitější co jsem měl: 4 fotografie (na jedné byla celá rodina i s tátou, na druhé rodiče na jejich svatbě i s babičkou, na třetí já a moji sourozenci a na poslední byla Anna) mojí oblíbenou knížku, prsten po babičce, hodinky, kabát i s tou hvězdou, která za všechno mohla, kapesník od Anny a pár ponožek.

Sešel jsem schody do obývacího pokoje a otevřenýma dveřma jsem viděl jak hází moji rodinu do auta bez oken. Než jsem se nadál už mě tam hodili taky a já se ani nestihnul rozloučit s domem ve kterém jsem se narodil a vyrůstal.

Jeli jsme dlouho. Nevím jestli to bylo jen pár hodin nebo den, ale už jsem měl hlad a Max (bráška) usnul na rameni mamky, která celou tu dobu plakala. Linda se o mě opírala a já ji hladil po vlasech.

Už jsme zastavili. Gestapáci nás vyhodili před nádražím. Bylo tam spoustu lidí jako my. Byli tam děti co se tiskli k matčině noze. Spoustu postarších pánů, kteří se opírali o hůl. Všichni byli odlišní, ale jedna věc je spojovala. Hvězda na kabátě.