ANO, PANE POLICISTO!(MAVY)✔

3. Strach

Karel

Otevřu oči. Je mi zima. Podle všeho jsem přivázaný k nějaké židli. Jsem v nějaké temné místnosti a jediným světlem je pro mě malá žárovka svítící nademnou. Byl jsem unesen. Fakt super. V nejhorším to bude ten známý vrah Carev. Ještě horší je to, že hodinky jsem si nechal doma a informace o tom jak vypadá nemám. To je vlastně jedno, stejně ho uvidím, ale jak si kurva mám zavolat pomoc?! Můj plán je v hajzlu. K tomu necítím pouze zlost, ale i úzkost. Nad vzpomínkou na mojí mámu mi ukápne slza. ,,Haló?" zavolám doufajíc, že mě někdo uslyší i když je to zcela nemožné. ,,Haloo!" ozve se zamnou pobavený hlas. V tu chvíli mi naskočí husí kůže a hlasitě polknu. Škubnu sebou, když se mi někdo dotkne ramen. Pomalu mě obchází a najednou je předemnou a... panebože! Tohle má být ten vrah? Blonďaté vlasy, zeleně smaragdové krásné oči, štíhlá vyšší postava a dokonalé plné rty. Prestaň Karle!!
,,Ale ale... snad se nebojíš?" zasmál se.
,,Ani ne.." usmál jsem se. ,,Hmm.. a teď?" vytáhl nůž. ,,Ne" pokrčil jsem rameny. Zamračil se. Vytáhl z mé kapsy peněženku. ,,Hej! Co jsi to.." dal mi silnou facku. ,,Drž hubu!" zařval. Dost to štípalo. Do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Takže... Karel Kovář jo? Co je to za jméno?" zasmál se, když vytáhl můj řidičský průkaz. ,,Ty se jmenuješ Martin Carev, to je teda pokrok" snažil jsem zachovat klid. Martin šel k nějakému stolu. ,,Tak co si vezmeme na začátek?" usmál se. ,,Třebaaaa... jen tak na začátek?" vzal do ruky velký nůž. Zatajil se mi dech. ,,Neboj, jen si tě podepíšu. Je to jako při testech. Na papír se musíš nejdříve podepsat, aby bylo vidět že test byl tvůj. A teď jsi můj ty. Musím si tě podepsat víš?" mrknul na mě a šel za mnou. To už jsem vážně pocítil strach. Do očí se mi zase nahrnuli slzy. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Palcem mi setřel slzu a jedovatě se usmál. ,,Co třeba sem?" dotkne se mého pravého ramene. Ne ne ne! 

,,Prosím ne.." zlomí se mi hlas. ,,Nepros, je ti to k ničemu" řekl a nůž přiložil na mou kůži. Pomalu mi nožem přejížděl po kůži. Šíleně to bolelo. ,,Prosím přes-taň!" zařval jsem. ,,Už to bude" prohrábl mi vlasy a pokračoval. Krev stékala na zem. Najednou přestal. Nůž odhodil na zem, odvázal mě a odešel. Samozřejmě nezapomněl zamknout. Na novo jsem se rozbrečel tou ukrutnou bolestí. Podíval jsem se na rameno, kde bylo vyřezané písmeno "M". Chytl jsem se za rameno a spadl ze židle. Jenom jsem ležel na zemi, držel se za rameno a brečel bolestí. Po chvilce jsem únavou usnul.

Martin

Když jsem mu dodělal "tetování" jsem ho odvázal a odešel. Zamkl jsem, kdyby náhodou dostal chuť utéct.

Sednu si k notebooku, kde se podívám co Kája dělá. Ano mám tam kamery. Kája tam sedí na židli, brečí a drží se za ránu. Najednou spadne. Trochu se leknu. Proč proboha? Nezáleží mi na něm. S úsměvem pozoruji, jak brečí kvůli bolestli. Pak se, ale nehýbe. Usnul? Ale radši se půjdu podívat. A nebo ne. Zvednu se od stolu. Půjdu ven.. třeba do klubu. Vezmu klíče, kabát a otevřu hlavní dveře. Stejně je zase zavřu, jdu za Kájou, kde mu píchnu injekci a přenesu ho do své postele. Chvíli na něj koukám, jak spí. Je docela roztomilý. Zatřepu hlavou.

Nevím proč jsem to udělal, stejně bude trpět. Jako každý kdo tady byl.