ANO, PANE POLICISTO!(MAVY)✔

11. Londýn

Karel

Sedím u kuchyňského stolu a s pootevřenou pusou koukám na Martina, který mi právě sdělil dost velkou informaci o tom "výletu". On to vlastně úplně výlet není. Poletíme do Londýna. Proč? Martin tam má kámoše, který mu ještě něco dluží. Naštěstí mě ujistil, že to bude vše v pořádku. Jsou prý velcí kamarádi a nic nám neudělá. ,,A jak se tam chceš jako dostat?" zeptal jsem se. ,,Letadlem?" nadzvedl jedno obočí a jako malý dítě předvedl rukama letadlo. Plácl jsem se do čela a on se zasmál. ,,Řekněme, že mám svoje lidi" mrkl na mě. ,,Věřím, že neuděláš žádnou blbost" řekl. ,,Martine?" promluvil jsem, když se chystal odejít z místnosti. ,,Proč se takhle chováš? Proč zabíjíš nevinné lidi? Proč tohle děláš? Mohl jsi mě už dávno zabít, tak proč si to neudělal?" dostal jsem ze sebe. Musel jsem se zeptat. On se nervózně podíval na druhou stranu. Nejspíš přemýšlel, zda mi to má říct, nebo ne. ,,To je na dlouhé vyprávění, možná ti to jednou řeknu" řekl a rychle se vypařil z místnosti.

Den odletu

,,Máš všechno?" zeptá se mě Martin. ,,Všechno? Mám jen kabát" protočil jsem očima. ,,Oblečení ti půjčim" řekl a odemkl dveře. Já šel hned za ním. Venku na nás čekalo auto ve, kterém seděl prý nějaký jeho blízký co má dokonce své letadlo. Takže poletíme jeho soukromím letadlem. A ještě něco... nikdy jsem letadlem neletěl.

Sedl jsem si na zadní sedadlo a koukal z okýnka. Mezitím, co se Martin bavil s tím chlápkem jsem usnul.

Pozoroval jsem tu krásu. Pozoroval jsem západ slunce. V Londýně. Usmíval jsem se na mizející slunce a užíval si pocitu, že jsem v Londýně. Ucítil jsem jak mě něčí ruce objali kolem pasu. Martin. Položil si hlavu na moje rameno a v tichosti pozoroval také západ slunce. Po chvilce se odtáhl a otočil mě směrem k sobě. Zadíval se mi hluboko do očí a usmál se. ,,Marťo?" usmál jsem se. Obmotal ruce kolem mého krku a já ho chytl kolem pasu. Pomalu se ke mě začal přibližovat a...

,,Karle! Vzbuď se!" třásl semnou Martin. Otevřel jsem oči. ,,No konečně. Pojď jdeme!" vylezl z auta. Martin zase šel po boku toho chlapa a já šel za nima. Co to bylo sakra za sen? Proč se mi zdálo o Martinovi? To už jsem se úplně zbláznil, nebo co? Zbláznil jsem se snad do mého únosce? To zní vtipně. Policista zabouchlí do vraha. Co když Martin přijde na to, že jsem policajt? Myslel by jsi, že ho chci dostat do kriminálu. To jsem taky chtěl. Teď už ne? Ne.

,,Tak pojďte za mnou. Zachvíli poletíme!" zajásal ten chlap a my jsme poslušně šli za nim. ,,Martine?" prolomil jsem ticho. On se na mě podíval. ,,Já.. nikdy neletěl letadlem" řekl jsem se sklopenou hlavou. Čím blíž jsme byli u letadla, tím víc jsem se bál. ,,Je to super.. uvidíš" chytl mě kolem ramen a já ucítil příjemné šimrání v břiše. Je jako vyměněný..

Sedím v letadle a klepu se strachy. Pevně tisknu opěrky a zrychleně dýchám. Martin, ten se na mě pobaveně dívá. Cítím jak se pomalu letadlo zvedá. ,,Hele koukej!" řekne po nějaké době Martin a ukáže na okýnko. Podívám se z okýnka a všechen strach odpadne. Je to nádherné. Jak je svět malý. Jako malé dítě se natáhnu přes Martina k okýnku a pozoruji tu krásu. ,,Rozmačkáš mi stehna, pokud se budeš takhle dále opírat" uchechtl se Martin a já zrudl.

Čau! Takže další kapitola na světě😍. Doufám, že se vám kapitolka líbila. Tyhle keci jsou tu pořád co? Už jsem otravná že?😂😂 Tak u další kapitoly zase čau!
BA-DUM-TSS!💖😅😂