ANO, PANE POLICISTO!(MAVY)✔

5. ,,Chybíš mi mami"

,,Au! Kurva to, tak bolí! To mi nemůžeš dát aspoň nějakou injekci, nebo něco?!" řval jsem, když mi ošetřoval ránu. ,,Drž hubu, za chvíli to bude" protočil očima. Lehl jsem si a zadržoval slzy. ,,Snad nebudeš bulet?" zasmál se. ,,Buď ticho!" sykl jsem.

Po nekonečném ošetřování jsem si šel lehnout. Jsem opět zamčený v pokoji a ležím. Co semnou bude dál? Zůstanu tady navždy? Přeci musím nějak i utéct. Vrátil bych se k... k nikomu. Nikoho vlastně nemám. Takže to můžu v klidu umřít ne? Máma mě tu nechala. Nechala mě tu. Možná by se nestalo nic z toho, kdybych nešel na tento případ. Když se nad tím tak zamyslím. Mamce jsem se nevěnoval. Pořád jsem jenom pracoval a pracoval. Za mamkou jsem skoro vůbec nejezdil. Kdy jsem ji naposled obejmul? Kdy jsem ji naposled řekl, že ji mám rád? Proč jsem se ji prostě nemohl více věnovat? Od malička tu pro mě byla. A já... já se jenom honil za prací. Tak moc bych ji chtěl ještě tolik říct. Proč jsem to neudělal sakra dřív? Už ji nemůžu říct jak moc ji miluju a poděkovat ji, že tu pro mě vždy byla. Vylezl jsem z postele a dokulhal k oknu. ,,Chybíš mi mami" řekl jsem. Pršelo. Kapky na okně stékali rychle dolů. Určitě mě budou hledat, chytnou Martina a všechno bude v pohodě. Dostanu se odsut... doufám.

Sjel jsem po zdi dolů a hlavu schoval do dlaní. Jsem sám. Toto se mi pořád přehrávalo v hlavě. ,,Karle?" ozval se Martinův hlas. Zvedl jsem pohled na Martina opírající o zavřené dveře. ,,Co-" zlomil se mi hlas. ,,Chci pryč" řekl jsem. Martin si povzdechl. ,,Nemůžu tě pustit, prostě nemůžu" zakroutil hlavou a popošel ke mě. ,,P-proč?" byl jsem fakt zoufalý. ,,To-to ti může být jedno!" zařval. Už jsem se bál, že by mohl být i hodný. ,,A navíc.. nechápu proč už jsem tě dávno nezabil! Proč jsem ti tu nohu vůbec ošetřoval?!" rychlým krokem se ke mě dostal a nožíkem zničil obvaz na mé noze. Sykl jsem bolestí a podíval se na něj nechápavým pohledem. Silně stiskl mou ruku a postavil mě. Tahal mě za sebou po schodech dolů. Nestačil jsem ho ani dohánět. Ta noha mě hodně bolela. ,,Zpom-mal! Prosím" řekl jsem. Hned na to mi přiletěla facka a stáhl mě do té temné místnosti, kde jsem byl před tím. Už teď jsem věděl, že to skončí špatně.

Martin

Nechápu to. Proč už jsem ho nezabil? Normálně by už měl být mrtvý a zakopaný někde v lese. Je to zvláštní.. jakobych mu nechtěl ublížit. Jakoby mi nějak zvlášť přirostl k srdci. Když nad tím tak zapřemýšlím, je roztomilý. Je krásný a jeho modré.. Drž hubu!! Musím to udělat. Musím ho zabít než bude pozdě. Nemůžu se do něj zamilovat... nepřipadá v úvahu!