Prolog

2.1K 180 22
                                    

Z dřevěného ramínka jsem stáhla krásné tmavé šaty, které mi svou délkou sahaly až po kolena. S úsměvem jsem přešla k velkému starému zrcadlu, které jsem teprve včera na šedavou stěnu ložnice pověsila, a přes hlavu si jemnou látku navlékla.

Vlasy jsem si na ramena nechala splývat v přírodních vlnách, dokonce i svůj obličej, který vypadal mnohem dospěleji, než kdy dřív, jsem nechala netknutý.

„Uvědomuješ si, že nesmíš vypadat líp než nevěsta?" Siriusův náhlý smích mě donutil se otočit a protočit jeho směrem oči. Ani mi nedal prostor k sarkastické poznámce, místo toho se svými studenými prsty dotkl mé tváře a na rty mi věnoval lehký polibek.

„Proč mám pocit, že tohle je naposledy, kdy můžeme být všichni šťastný? Proč nás válka musí tolik ovlivnit?"

„Protože jsme přímo v jejím středu."



Last time with the MaraudersKde žijí příběhy. Začni objevovat