Last time with the Marauders

pět

Zastavila jsem před vysokou londýnskou budovou. Z povzdálí se ozývalo vrčení projíždějících aut, vzduchem se nesla typická vůně velkoměsta. I přes to, že bylo slunce schované za hustými šedými mraky jsem poznala, že bude brzy zapadat.

Zmáčkla jsem malý špinavý zvonek s nálepkou Landonová, Brücke a nohou si nervózně podupávala do rytmu, který jsem náhodně vymyslela, abych vybila tu překypující nervozitu. Bez jediného slova se ozvalo zabzučení a já se s otevřením dveří vydala dál do budovy.

Stále jsem přemýšlela o tom, proč vlastně Kim chtěla, abych se za ní stavila a proč mi podrobnosti k tomu záhadnému případu nemohla napsat dopisem. Že by to bylo až tak vážné?

Stále v těch samých myšlenkách jsem byla zahloubaná celou dlohou jízdu ve starém výtahu, který páchl, jako by v něm před deseti lety umřela kočka. S nádechem čerstvého vzduchu jsem konečně vystoupila v šestém patře, přičemž mi pohled okamžitě spočinul na roztomilé rohožce s obrázkem dvou pejsků. Pousmála jsem se a vztáhla ruku ke dveřím, ovšem než jsem stačila zaklepat, dveře se rozevřely a v nich se zjevila Kim.

Na sobě měla jen tepláky a mikinu, podle jejích červených očí to vypadalo, že několik dní nespala.

"Děkuju moc, že jsi přijela," vynutila na tvář úsměv a rukou pokynula dovnitř. Vkročila jsem do malého bytu a do nosu mě hned uhodila vůně malinového čaje. V obývacím pokoji to ale vypadalo jako na skladišti- na dřevěném stolečku byla hromada spisů, některé se dokonce válely po zemi stejně jako zmuchlané dopisy a papírky.

"Co se tady dělo?" podivila jsem se a znovu si Kim přeměřila pohledem.

"Hned ti to řeknu. Chceš čaj?" zeptala se s malým úsměvem a z jednoho křesla sundala stoh desek. "Sedni si."

Kývla jsem hlavou a do měkkého křesla se zabořila.

"Nikdo tě neviděl sem jít, že ne?" přede mě položila šálek s čajem a usadila se naproti. Tázavě jsem pozvedla obočí.

"Snad ne," zavrtěla jsem hlavou. "Kde je vůbec Theodor?"

Kim a Theodor si tenhle byt pořídili společně po odchodu z Bradavic a i přes to, že tahle část Londýna nebyla nejluxusnější, oba jejich nový domov milovali.

"Theo jel na dva tejdny do Španělska kvůli nějaký konferenci o kouzelnejch tvorech, takže jsem tu sama," pronesla. "Ale to není, proč tady jsi."

Nervózně jsem svírala hrnek a čekala, co z Kim vypadne. Povzdechla si a vyčerpaně si promnula obličej.

"Musíš mi slíbit, že o tom s nikým nebudeš mluvit," pohlédla na mě s naléhavostí v očích. Přikývla jsem.

"Jeden kolega z ministerstva mě před pár týdny požádal, abych u sebe uschovala několik dokumentů. Říkal, že je to fakt důležitý a že o tom nikdo nesmí vědět, protože se to týká odhalení několika Smrtijedů. Nevím, jestli už nejsem paranoidní, ale měla jsem pocit, že naznačoval, že někdo z nich by mohl být," odmlčela se na chvíli, "i na vyšších funkcích. Souhlasila jsem, i přestože jsem neměla nejmenší tušení, co by v těch dokumentech mohlo být a proč by zrovna u mě měly být v bezpečí, ale po těch několika měsících na ministerstvu už jsem se přestala ptát," hlavu si založila do dlaní. Starostlivě jsem ji přejela pohledem, přeci jen jsem takhle Kim téměř vůbec nevídala.

"Kim, co se stalo?" zeptala jsem se jemně.

"Je pryč. Zmizel a stejně tak všechny dokumenty, který u mě nechal," rozhodila rukama do stran zničeně. "Laro já vím, co to znamená, když někdo zmizí, všichni to v týhle době víme. Ale kde jsou sakra ty dokumenty? Já přísahám, uzavřela jsem je do skříně v krabici, nikdo by je tam nehledal! Ale jsou pryč."