Last time with the Marauders

jedna

"Opravdu musíš jet?" opustilo Siriusovy rty na něj až příliš povadlým tónem, když se opřel o futra dveří našeho obýváku. Zaklapla jsem svůj kufřík a usmála se.

"No tak. Není ti náhodou devatenáct? Uvidíme se za pár týdnů na setkání řádu," ušklíbla jsem se.

"Jako ale neni to fér. James a Lily si žijou v tom jejich doupěti, spolu."

"Nestěžuj si, Blacku."

Nasoukala jsem se do své džínové bundy, krk si omotala šálou a vlasy stáhla do jednoduchého culíku. Otočila jsem se zpátky na Siriuse, který byl stále ve svém pyžamu, a jemně ho políbila na rty, ze kterých jsem stále cítila hrnek jeho ranního kafe.

Odtáhla jsem se a do ruky popadla svůj kufřík.

"Bethhh," zamručel Sirius, když jsem se odtáhla z jeho dalšího polibku.

"Siriusiii," napodobila jsem ho s úšklebkem.

"Jako ani mi nevynahradíš, že odjíždíš? To je docela zlý."

Pozvedla jsem obočí. "Jestli si nevzpomínáš, vynahrazovala jsem ti to včera večer."

"Ou, jo, to bych si pamatoval. Ale jako neříkám, že mi to nemůžeš připomenout," Sirius přivřel obě své tmavé oči, což mě donutilo ho šťouchnout do ramene. Pohledem jsem zabloudila k hodinám.

"Čas vyprchal," rozhodila jsem se smíchem ruce a naposledy Siriusovi vtiskla polibek.

"Au revoir petit ami," věnovala jsem mu mrknutí a s jedním bouchnutím ho nechala za zdmi londýnského cihlového  bytu.

____________

Můj příjezd do Bradavic už mi ani zvláštní nepřipadal. Vzduchem se vznášela listopadová zima a já moc dobře poznávala hrad zasypaný červenohnědým listí. Kousek ode mě se ozýval radostný výskot prváků a já di nemohla pomoct a zacítila pocit sentimentu.

Ignorovala jsem mrazivý pocit v žaludku, když jsem procházela kolem vchodu do Zmijozelské koleje. Jen myšlenka na Reguluse Blacka, teď už sedmáka a zároveň bratra mého kluka, ve mně vyvolávala opravdu silně smíšené pocity.

"Laro?" už od schodiště jsem poznala jemný dívčí hlas a  mé srdce zalil radostný pocit.

"Konečně jsi tady!" vykřikla Lydia, seběhla několik schodů a než jsem se nadála přivinula mě do pevného objetí.

"Aha, tady se někdo těšil," zasmála jsem se a pohledem ji přejela pd hlavy k patě.

"Zase jsi vyrostla, je to vůbec možný? Za chvíli mě přerosteš."

Lydia se zaculila a já se nemohla zbavit radostných pocitů, které znovu a znovu přicházely.

"Musím teď na ošetřovnu, ale určitě se dneska ještě uvidíme," mrkla jsem na ni a bleskurychle se rozutekla po kamenných schodech.

Rozpoznávala jsem tváře svých bývalých spolužáků a procházela chodbami mně už dobře známým Bradavickým hradem.

Vystoupala jsem až ke dveřím ošetřovny. Po dvou lehkých zaklepáních jsem vstoupila. Ani jsem se nedivila tomu, že jsem na lehátkách už v půlce listopadu viděla nemocné nebo zmrzačené studenty.

"Slečno Stoneová," rozzářila se Poppy a okamžitě mi přišla naproti ke dveřím.

"Už tady vážně potřebuji pomocnou ruku, jinak se zblázním," poukázala na okolní pacienty a přivinula mě do objetí, které mě až zvláštně překvapilo. Ovšem obličej Madam Pomfreyové stále zářil.

"Můžeš mi říkat Poppy. Myslím, že když tu spolu budeme každý den, bude lepší, když si budeme tykat," pousmála se a já trochu trapně přikývla.

"Začneš zítra, že?" zeptala se. "Profesor Brumbál říkal, že ti mám ukázat tvůj pokoj-" nestačila doříct větu, protože to už se dovnitř hnal další student, tentokrát z Mrzimoru, kterého ze hlavy trčely dvě elfí uši. Pro sebe jsem se zahihňala.

"U Merlinových vousů, chlapče, co jste vyváděl?" povzdechla si Poppy a rychle se na mě otočila.

"Je to první kabinet po pravé straně. Jestli mě omluvíš," to už se otáčela zpátky k elfímu chlapci a začala shánět lektvary. Upevnila jsem stisk kolem svého jediného zavazadla a několika kroky opustila ošetřovnu.

Zámek svého pokoje jsem odemkla obyčejným kouzlem. Naskytl se mi pohled na obyčejnou dřevěnou postel, skříň a psací stůl. Popošla jsem k velkému oknu a roztáhla staré zaprášené závěsy. Sakra, tady to bude chtít ještě uklízení.