Last time with the Marauders

šest

Tohle zkrátka musím věnovat @AllieSubrae protože sakra dopisy na rozloučenou jsou nejhorší. Kolik potencionálních manželů ještě musí zemřít? Nesnáším se. Pardon.

Myslela jsem, že když školní rok skončí, bude všechno jednoduší. Ale bylo tomu přesně naopak. Lydia se musela vrátit do sirotčince a já moc dobře věděla, jak se jí tam nechtělo. Snažila se být silná, ale když Bradavický express zastavil na nádraží King's Cross, podle jejích napuchlých očí jsem poznala, že celou jízdu proplakala. Ještě větší tíhu na hrudi jsem pocítila, když jsem ji viděla vcházet do starobylé pochmurné budovy, kterou jsem sama tolik nenáviděla. Ale věděla jsem, že tam je to pro ni nejbezpečnější.

Nepřestalo mě překvapovat, jak moc klidně se Brumbál dokáže zachovat ve všech situacích. Dopis, ve kterém jsem mu popsala deník, jenž by mohl být pravděpodobně dalším viteálem, mu byl doručen, ale ani to celou situaci nějak nezlehčovalo. Když jsem se den po té vrátila na hrad, byla jsem bez sebe. Myslím, že jsem ani nevěděla, co říkám, ale na řediteli jsem si vybila všechny ty emoce, které mě za poslední týdny dostihly. Rozčilovala jsem se nad tím, že nemáme další viteál a slzy mi po tváři stékaly při pomyšlení, kolik mých přátel je v nebezpečí. Brumbál na mě ale ani jednou nezvýšil hlas. Snažil se zjistit, co nejvíce informací o deníku, i když věděl, že pokud se nedostaneme ani o krok blíž k šesti zbývajícím viteálům, nebude trvat dlouho, než se moje psychika zhroutí jako domeček z karet.

Z lehkého polospánku mě probudilo cinkání klíčů v zámku. Se zívnutím jsem se opřela do gauče a únavně si prohrábla své vlnité vlasy. Kim už byla zpátky doma s Theodorem, kterého jsme zlehka seznámili s tím, co se stalo, a já jsem se konečně zbavila aspoň jedné starosti, která mi nedala spát. Sirius odešel už v sedm ráno a já se nedivila, že jsem těch celých třináct hodin od jeho odchodu prospala.

Sirius do našeho malého obývacího pokoje vešel s kamenným výrazem v tváři. Tmavé vlasy mu padaly k ramenům a v očích, ve kterých většinou jiskřila nějaká ta pobertovská záludnost, se odráželo něco, co jsem ani já nedokázala popsat. Okamžitě jsem nakrčila obočí a zvedla se z pohovky.

"Co se stalo?" opustilo mé rty okamžitě. Přehodila jsem přes sebe teplou mikinu, ale ani na vteřinu ze Siriuse nespouštěla pohled. Ten beze slov přešel k dřevěné poličce u stolu, na níž stála lahev s ohnivou whisky a jedním pohybem nalil průzračnou tekutinu do malé skleničky. Sledovala jsem, jak ji do sebe vyklopil a sklenici postavil na stůl.

"Matka a otec," vydechl jednoduše, ani teď mi do očí nepohlédl, "jsou mrtví."

Zaskočeně jsem zakroutila hlavou a přistoupila blíž.

"Cože?" vyhrkla jsem a konečně ho donutila pohlédnout mi do očí. "Jak se to stalo, Siriusi?"

"Zdá se, že už se delší dobu potýkali s dračíma spalničkama. Zjistil jsem to dneska, když mi přišel dopis," vydechl a přivinul mě do objetí. Hlavu si zabořil do mého krku, až mě jeho vlasy jemně šimraly na kůži.

"Jak se cítíš?" Nikdy jsem nevěděla, co přesně se v těchto momentech má říkat, ale věděla jsem, že se uvnitř Siriuse vede vnitřní boj.

"Nevím," nakroutil hlavou a odtáhl se, aby mi pohlédl do očí. "Zaskočilo mě to, nečekal jsem to. Ale cejtim úlevu. Je to špatně?" zašeptal.

"Ne, je to v pořádku," utvrdila jsem ho s malým úsměvem a ruce znovu položila na jeho ramena. "Co stálo v tom dopise?"

"Kdy, kde a jak se to stalo. No a pak, že podle závěti všechno dědí Regulus, ale to jsem věděl," odpověděl polohlasem Sirius. Při zaznění Regulusova jména mě bodlo v hrudi. Stále jsem nevěděla, co si o tom, co se stalo, mám myslet.