Last time with the Marauders

tři

v přítomnosti

"Sakra zastav, Stoneová," volal za mnou naštvaný mužský hlas. Klapot podrážek se rozléhal prázdnou chodbou, všichni studenti nyní fandili na tribunách svému famfrpálovému týmu a užívali si květnového slunka. S dlouhým výdechem jsem zastavila svůj krok a na osobu za mnou pozvedla obočí.

"Co je, Jacku?" vyštěkla jsem.

Eakins zvedl naštvaně ukazováček, jeho tváře rudé vztekem- vypadalo to, jako by ani nevěděl, co říct.

"Na to jsi neměla žádný právo!" zasyčel.

Naštvaně jsem přivřela oči a ruce si založila na hrudi. "Zrovna ty Jacku by jsi mi neměl říkat, na co právo mám a na co ne. Protože já si na rozdíl od tebe hodně věcí dobře pamatuju!"

Chtěla jsem se dát znovu do kroku, ovšem Jack mě opět zastavil. Rozhodila jsem ruce do stran, překvapovalo mě, že zrovna tohle chce Eakins tolik řešit.

"Co je? Vždyť není o čem mluvit?"

"Ale je!" vykřikl a frustrovaně si prohrábl vlasy. "Bylo to moje soukromí a tys na to neměla žádný právo!"

"No vidíš, copak tys to moje nikdy nenarušil. Jestli si myslíš, že se ti omluvím, tak to ode mě ale vážně nečekej," konečně jsem se k němu otočila zády a rozladěně pokračovala v cestě. Jack za mnou už nešel, ale ani přes to jsem daleko nedošla.

"Ví vůbec Brmbál, že jsi tam byla, hm? Co jsi tam vůbec chtěla dělat?"

Teď už jsem byla rozzuřená i já a dlouhými pevnými kroky jsem došla zpět.

"Nepleť se do věcí, o kterých nic nevíš," zavrčela jsem tiše.

Jackovy rty opustilo nevěřícné uchechtnutí. "Neměl bych to říkat snad já tobě?" zakroutil se smíchem očima. "S tímhle jsem věřil jenom Brumbálovi a ty si tam jen tak nakráčíš, jako by ti všechno patřilo a já bych se ani nedivil, kdyby mi to ten tvůj povedenej Black někdy vecpal do obličeje. Je to jako bys četla můj podělanej deník! Neměla jsi na to právo-"

"Nesnaž se do toho tahat Siriuse-" vyhrkla jsem rozčíleně. Najednou mnou ale projela vlna uvědomění. Neměla jsem sebemnší tušení, kde se vzala, ale jakoby se kousek mé minulosti vrátil, kousek, který jsem tak dlouho postrádala, aniž bych o něm věděla. Zamrzla jsem na místě s vytřeštěnýma očima.

"Deník," můj nevěřícný výdech donutil Eakinse k pozvednutí obočí.

"Co?"

o  1 týden dříve
Stále ve svém zdravotnickém úboru jsem se posadila na jednu z prázdných postelí ošetřovny. Vydechla jsem únavou, když jsem se po několika hodinách ošetřování rozedřených kolen z výpravy do Prasinek konečně posadila.

V rukou mi ležela čistě bílá obálka a mě zahřál u srdce jen pohled na Siriusovo neúhledné písmo. Zrovna když jsem chtěla obálku opatrně rozevřít, se místností rozlehlo klapání podrážky. Aniž bych si uvědomila, že Poppy odešla k profesorce McGonagallové ohledně objednávky nových preparátů, dále jsem jen seděla na pokrývce a ignorovala svět.

"Tak je tady sakra někdo?" Až známý hlas s nenávistným podtónem, z něhož mě bodlo u srdce, mě donutil zvednout hlavu a dopis odložit na stolek.

Se sevřeným hrdlem jsem došla k výchozímu hlasu. Krátké tmavé vlasy mu spadaly do čela, ruce měl chladně založené na hrudníku, jediné co na něm vypadalo netypicky byly vyhrnuté krvavé kalhoty a jedna velká řezná rána přes lýtko.