Last time with the Marauders

dvě

Bylo naprosto příšerně zvláštní snídat u stolu pro profesory. Opravdu by mě nenapadlo, že si budu s Křiklanem po ránu chroupat kukuřičné lupínky a konverzovat při tom o lektvarech.

První pracovní dny jsem zvládla kupodivu dobře. Madam Pomfreyová, vlastně Poppy, nebyla žádná fúrie, která by mě za každou chybu proměnila v žábu nebo snad červa. Poppy ošetřovala ty nejtěžší zranění, k jejichž léčení byla zapotřebí těžší kouzla, ale těch drobnějších hloupostí jako třeba rozseknutá kolena nebo nachlazení jsem se chopila já.

Z nějakých zvláštních důvodů jsem byla poměrně oblíbená a ještě ze zvláštnějších důvodů poslouchali bradavičtí studenti mé pokyny a lahvičky lektvarů, co jsem jim přidělila náležitě užívali. Práce po boku té nejlepší kouzelnice mě bavila- přece jenom ještě před pár lety to pro mě bylo jen několik tichých žvatlání a zázračně napravených kostí a teď vím, že na tom tolik zvláštností vlastně ani není.

Siriusovi jsem psala často. Až moc často. Jenomže Sirius Black z toho přerostlého mimina, kterým vždycky byl, stále nevyrostl a nejméně dvakrát týdně se mě musel ptát, jak se stalo to, že se jeho bílé tričko obarvilo na růžovou.

"Dobrý den, slečno Larisso," mávla mi roztomilá prvačka, kterou jsem minula na chodbě, na pozdrav. Nechtěla jsem, aby mi studenti vykali- to mi přišlo takové hodně zvláštní, proto se u těch mladších celkem rychle uchytilo 'slečna Larissa'. No a mým bývalým spolužákům nezbývalo nic jiného, než mi zkrátka říkat Laro. 

S úsměvem jsem jí odpověděla a po několika kličkách školními chodbami jsem se dostala na astronomickou věž. Vzpomínky mě okamitě uhodily všemi smysly.V dálce jsem viděla famfrpálové hřiště, na němž teď trénovalo nejspíš nebelvírské družstvo. Připomnělo mi to moje chvilky na zápasech. S Kim, Jamesem i Siriusem. Dokonce i s Donou- ta její blonďatá hříva a flirtování s každým hezkým klukem. Pro sebe jsem se zasmála, ale hned když se mi vynořily vzpomínky na Reguluse, utichla jsem. Každý den jsem ho potkávala na chodbách. Nevěnoval mi jediný pohled.

Nechápala jsem to a možná jsem ani nechtěla. Až moc jsem si cenila všeho, co jsme spolu prožili- jakkoliv přeslazeně to zní- Regulus pro mě byl jedním z těch nejdůležitějších lidí. A já samu sebe stále nedokážu donutit k tomu nechat to být. Tolik věcí se změnilo a Regulus s nimi. Tak to je.

______________

Ještě toho dne jsem stála u dveří Brumbálovy pracovny a klepala na dveře. Od všech těch vzpomínek a divných pocitů jsem se potřebovala rozptýlit. Přímo jsem toužila po tom, aby mi Brumbál řekl, že ví, kde by mohl být další viteál. Abych byla aspoň o kousek blíž ke zničení Voldemorta, k přemožení celé té věštby.

Dveře se otevřely, ovšem místo Brumbála ve fialovém plášti u nich vyletěl můj bývalý rozčepýřený učitel- Jack Eakins. Když mě uviděl, ušklíbl se, to ho bohužel za ty týdny neomrzelo. S mrknutím mě obešel a bez jediného slova zmizel v chodbách. To už se ale vynořil i Brumbál, jemuž jsem věnovala hřejivý úsměv.

"Co tu dělá?" ukázala jsem na místo za sebou, kde ještě před chvílí Eakins stál. Tenhle rok už na škole neučí a tak mě překvapilo, že jsem ho ve škole viděla.

"To není nic důležitého," pousmál se Brumbál. "Co vás sem přivádí?" Rukou pokynul dovnitř a já ho následovala.

"Uhm, chtěla jsem se zeptat, jestli máte nějaké nové... stopy," vypustila jsem z úst a sledovala ho s velkým očekáváním, které se mi přímo lesklo v očích.

"Vězte, že kdybych něco objevil, byla byste první, komu bych to sdělil," pronesl. Snažila jsem se zakrýt zklamání ve tváři, ale i přes to jsem věděla, že si ho Brumbál dobře všiml.