Last time with the Marauders

čtyři

Po otevření posledního otvoru jsme já a Jack vstoupili do prostorné podzemní komnaty. Podlaha byla pokryta lesklou temnou dlažbou, od které se odráželo to málo světla, co tam pronikalo, a na stěnách byly vytesané podivné obrazce, kterým ani jeden z nás nerozuměl. Ovšem teď jsem si byla jistá- byla jsem tu už předtím.

"No to si děláš prdel," zaklel Jack, když se rozhlížel kolem sebe, zřejmě ohromený vším, co se za těch několik minut událo. On nejen že slyšel hadí jazyk, ale protáhnout ho špinavými kanály...

"Ono to opravdu existuje," vydechl se smíchem. Protočila jsem nad jeho nadšením oči a rozhlédla se kolem. Proč by mi někdo vymazal vzpomínky na dobu, kdy jsem tu byla? Deník Toma Riddla jsem musela najít tady, ale kdo ho ukradl, když jsem ho měla na pokoji? Nemohl to být jenom jeden z domácích skřítků?

POdlahu kryla tenká vrstva vody, proto každý náš krok nepříjemně cákal kapky do stran.

"Můžeš mi to konečně vysvětlit," nadzvedl Jack obočí. "Co vůbec hledáš?"

"Tak hele," otočila jsem se k němu čelem. "Jsi tady se mnou jenom proto, že seš nehorázně otravnej a nemohla jsem se tě zbavit. Za druhý, co když tohle místo vymazává myšlenky? Fakt bych sem znova nešla sama," zavrtěla jsem hlavou a ruce svěsila podél těla.

"Hledáme jednu věc. Taková knížečka, prázdná," zamumlala jsem pro sebe. "Že by se sem sama vrátila? To je nesmysl, ne? A pokud tu není.." Vlastně jsem si povídala sama se sebou v Tajemné komnatě. Jack uposlechl můj pokyn a začal prohledávat všechny kouty. Ovšem nebylo ani v čem hledat- všude byla jen voda a napodobenina skal.

Po nějaké době jsem se unavila vším tím pobíháním ze strany na stranu. Přeci jen, to místo působilo zvláštně a děsivě. Stále jsem dostávala pocit, jako bychom tu nebyli úplně sami a to mě ještě více upevňovalo v tom, jak paranoidní jsem.

Když jsme s Jackem opouštěli komnatu, ani jeden z nás ze sebe nevydal jediné slůvko. Prodírali jsme se podivným kanálem, který vypadal, jako by se měl každou chvílí zbortit. Zázračně jsme se objevili na bradavické chodbě v nejvyšším patře hradu. Nikdo tu nebyl a já neměla sebemenší pojem o čase nebo o tom, jak dlouho jsme v Tajemné komnatě vlastně byli. Další věc teď ale byla jistá. Komnata sama o sobě vzpomínky nemaže.

"Musíme to říct Brumbálovi!" vyhrkl po chvíli Jack, ruce si nedobytně založil na hrudníku. Tázavě jsem pozvedla obočí.

"O tom, jestli se něco řekne, rozhoduju já," přikrčila jsem čelo.

"A to jako proč?" uchechtl se posměšně Jack. "Pokud vím, žádnou pravomoc tady nemáš. A právě jsem k sakru byli v Tajemný komnatě a ty tady pořád kecáš o nějakým deníku, takže pardon, jestli tě zaráží, že to chci říct Brumbálovi."

"Chceš abych ti věřila?" vypustila jsem ze rtů. Moc dobře jsem věděla, že tohle je trochu citový vydírání.

Jack na sucho polkl, určitě si toho byl vědom taky, ale nemohl nic namítat. Hluboce si povzdechl.

"Fajn!" rozhodil ruce. "Ale řekneš mu to sama! Jestli ne teď, někdy musíš."

____________

Měla jsem pocit, jako by se v mé hlavě pořádně vyřádilo tornádo. Myšlenky se mi míchaly jedna do druhé a já už měla dost toho nic nedělání.

Brumbál mi možná netajil nic ohledně viteálu, ale i přes to přeci nemohl do řádu přijmout syna Smrtijeda! Štvalo mě, že mi to neřekl na rovinu, když jsem se ho ptala.