Last time with the Marauders

jedenáct a dvanáct

Když mi Kim otevřela dveře, nemohla jsem si nevšimnou toho, jak moc unaveně a strhaně vypadala. Vlastně jsem se jí ani nedivila, protože já jsem na tom byla úplně stejně, ne-li hůř. Vždyť já jsem byla ta, kdo ji v deset večer zaklepal na dveře bytu.

Zhluboka jsem vydechla. "Se Siriusem jsem se hrozně pohádala. Nemohla bych tu přespat?" Nakrčila jsem obočí a rukama si objala tělo, protože už mě mé promočené oblečení studilo. Kim si zívla a trochu se pousmála.

Měla jsem jí toho tolik, co říct, ale když jsem ji tak sledovala, chtěla jsem jí dát aspoň jednu noc spánku. Bez toho, aniž by musela řešit věci, které nám oběma motaly hlavu už několik měsíců.

"Jasně. Ustelu ti na gauči, jo?" popohnala mě dovnitř bytu mezitím co ode mě vzala mou promočenou bundu. Zůstala jsem stát v předsíni, kapal ze mě déšť a já poslouchala trhavý zvuk hromů. V žaludku jsem měla zvláštní pocit. Kim na chvilku zmizela v ložnici. Když se vrátila, v ruce držela peřinu a polštář. 

"Theo už spí a já půjdu taky. Asi rok už jsem nespala víc jak čtyři hodiny v kuse," oddechla si se smíchem a já se pousmála. Nemohla jsem si nevšimnout, že vypadala jinak. Nevěděla jsem, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale věděla jsem, že to všechno nechám na ráno. 

Neustále jsem se v peřinách přetáčela. Hádka se Siriusem, která se udála ani ne před dvěma hodinama mi stále tkvěla v paměti. Stejně tak jsem se nemohla zbavit pomyšlení na Remuse a na naší konverzaci. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem komu věřit.

Za okny bytu už byla dávno tma, jen občasné blesky osvětlily na chvíli tichý obývák. Pravidelné tikání hodin a neustále vířící se myšlenky mě pomalu přiváděly k šílenství. 

Znovu jsem se přetočila na bok a snažila se zabořit do měkkých peřin, ale usnutí mi najednou přerušil pocit nevolnosti. Dlouze jsem vydechla, zvedla se a opřela o polštář pohovky. Mé dýchání bylo mělké a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, co to znamená.

Zatmělo se mi před očima.

Menší baculatá postava přikráčela k vysokému štíhlému muži v nažehleném saku. Když vymizela lehká mlha, která postírala celý obraz, poznala jsem, že je to Peter.

"Dnes je onen den, pane," promluvil. "Vše je tak, jak to je potřeba. Splnil jsem, oč jste mě žádal."

"Ano, dnes přemohu slavného Harryho Pottera."

Oči jsem zeširoka rozevřela s přidušeným výkřikem. V pokoji stále vládla tma a já rychle natáhla prsty pro zapínač lampy vedle mě. Všimla jsem si Thea postávajícího u rámu dveřích do ložnice, unaveně si promnul oči a upřel na mě svůj pohled.

"Co se děje?" zeptal se rozespale se zívnutím.

To už jsem zběsile vyskočila z postele. Můj mozek panikařil, nevěděla jsem, co udělat dřív a co naopak neudělat. Ze židle jsem rychle popadla kabát, navlékla ho- možná naruby, a udýchaně se zastavila těsně před Theovou zmatenou tváří. Dýchala jsem zběsile, hlava se mi stále motala z nedávné vize, ale já měla jasný úkol.

"Theo," vydechla jsem. "Myslím, že vím, kdo je ten zrádce. Pošli patrona pro Brumbála, nevím, jestli je to tu pro vás bezpečné," vyhrkla jsem bez jediného nádechu slova a doufala, že v tu chvíli dávala smysl. Theo zděšeně pootevřel ústa.

"Co se děje, Laro?" položil mi ruce na ramena, jako by se mě snad snažil uklidnit a zpomalit, ale já je ze sebe rychle setřásla a mezitím si uvázala šálu.

"Na to není čas. Udělej, co jsem ti řekla. Vydám se za Lily a Jamesem, musím zjistit, co ví. Brumbál vás někam ukryje, potom se zase spojíme. Hlavně-hlavně buďte v pohodě," zakmitala jsem ve spěchu hlavou, doufaje, že Theo všechna má slova pochytil.