School football star - cz story

Part.17

Ruce mám položené na jejích stehnech. Mé dlaně jsou horké a prsty se mi chvějou. Vím,  že to cítí. Po chvilce otevřu oči, z mých rtů vyjde zoufalý povzdech. "Chceš vědět,  co se stalo mezi mnou a Zaynem?" tázavě pozvednu obočí. Angie vzápětí přikývne a o trochu pohodlněji se uvelebí na mém klíně. Ze začátku jsem byl ostýchavý, neměl jsem tu jistotu jestli se jí mohu svěřit. Svírám pevně její stehna, aniž bych si to nijak zvlášť uvědomoval. Pohled mám zabořený do země a mluvím tiše, nejsem si jist zda mě vůbec slyší. Něco mě nutilo občas vzhlédnout k její tváři, abych viděl její reakci. Jenže její tvář mi nic neříkala. Ani nevím kolikrát se Zayn navážel do mé sestry a mé rodiny. Využíval mé slabiny a já tak trpěl mnohem víc, než kdyby mě mlátili, cokoli jiného. A pak, když jsem věnoval svou lásku jiné dívce. On byl samozřejmě první, který se pokusil mi to překazit - vyšlo mu to. Ostatně, jako vždy mu vše vyjde. Hlasitě polknu a povzdychnu si. Vybavily se mi  staré vzpomínky na mou sestru. Na člověka, kterého jsem miloval nejvíce - a navždy. Od její smrti uběhla poměrně dlouhá doba, ale já se s tím nevyrovnám - nikdy. Byla o dva roky mladší než já. Dlouhé blond vlasy jí sahaly až po pas a z jejích oříškově hnědých očí vyzařovalo čiré štěstí a radost ze života. Úsměv, který na její tváři nechyběl ani, když bojala s tak zákeřnou nemocí, jako je rakovina. Vím, že mě nechtěla zbytečně zatěžovat. Podle ní bych určitě trpěl víc než ona sama. Chtěla si v klidu užít poslední týdny života, být součástí normálního dne, aniž by jí někdo litoval. Ale ani tuhle maličkost jsem jí nesplnil, pohádali jsme se kvůli maličkosti. Neměl jsem tu možnost se jí omluvit, vše co jsem jí řekl vzít zpět a rozloučit se s ní - a to mrzí ze všeho nejvíc. V jednu chvíli jsem se při těch vzpomínkách usmíval. Třeba, když jsme si spolu hráli na louce nebo, jak se při bouřce chodila schovat ke mě do postele, když jsme byli starší. Ale pak, když si uvědomím, že už to nikdy tak nebude..

Zamračím se a zavřu oči, čímž se pokusím zahnat pryč slzy, které se draly na povrch. "Promiň" šeptnu a opatrně ji od sebe odstrčím. Musel jsem pryč. Nechci, aby mě viděla brečet. Hřbetem ruky si setřu slzy a když zmizím z jejího dohledu, otevřu oči. Dveře do koupelny zůstanou pootevřené. Sednu na okraj vany a ruce si položím do klína. 

Pohled Angie:

Čekala jsem, že jeden druhému přebral nějakou holku nebo jen mezi sebou soupeřili, kdo bude v týmu ten nejlepší. Ale rozhodně ne tohle všechno. Jen ta představa čímž vším si prošel. Nechtěla jsem uvěřit, jaký Zayn doopravdy je. Pravdou je, že si sotva z části dokážu představit, jak se cítí - cítil, když mu umřel člen rodiny. Já probrečela celé odpoledne jen z toho důvodu, že mi umřel křeček.

V pravé ruce žmoulám lem jeho trika a soucitně mu vzhlížím k tváři. V jeho očích se zaleskly slzy. Chtěla jsem ho obejmout, pevně sevřít a nepustit. On pokračoval, ale v mžiku jsem se na pohovce ocitla sama. Rychlými kroky zmizel z místnosti ve chvíly, než mu slzy stekly po tvářích. Kolena si přitisknu k hrudi a zavřu oči. Měla jsem špatný pocit z toho, že jsem ho donutila o tom mluvit.

"Lou?"  šeptnu s nadějí v hlase, že ho najdu právě tady. Dveře byly pootevřené a tak jen nahlédnu. Už měl zase ten svůj obvyklý výraz - trochu drsný a sebevědomý. Dokonce si s jeho rty pohrál i nepatrný úsměv. "Myslím, že je čas na večeři - zůstaneš přes noc, že jo?" laškovně se na mě uculí a seběhne dolů po schodech, když někdo zazvoní. Louis přičichne ke krabici s logem nedaleké pizzerie a hladově si olízne rty. Byla jsem klidnější, když se mu vrátil jeho smysl pro humor. Usměju se a vezmu si z krabice jeden kousek sýrové pizzy. S chutí se do ní zakousnu a vyhoupnu se na kuchyňskou linku. Louis se opře vedle mě a také si ukousne. 

"Je tu ještě jedna věc o které jsem se nezmínil. Říkal jsem si, že už si na škole nenajdu žádnou přítelkyni, dokud tu bude Zayn. Ty jsi se mi líbila od začátku a proto jsem tě z části nechtěl v týmu, protože vím, že bych se do tebe dřív nebo později zamiloval.."  jeho hlas byl klidný a vyrovnaný. Pousměje se a postaví se ke mě čelem. Rukama se opře o linku z obou stran mého těla. Teď jsem byla stejně vsoká jako oo tak, že jsem mu hleděla z příma do očí. "Tak proč jsi.." vyhrknu, ale Louis mi svými rty naznačil, abych byla ticho. "Jenže pak jsi mi přišla, jako dobrá zbraň, kterou bych dostal Zayna na kolena. Věděl jsem, že tě chce. Ty jeho pohledy - a navíc o tobě básnil každou chvíli"  v jeho hlase byl slyšet náznak žárlivosti. Byla jsem zmatená, chtěl mě jenom využít? Ten pocit bezcenosti  - zachvěju se. "Ale jsi mnohem nedobytnější, než vypadáš" . A tohle vyznělo stejně, jako kdyby řekl, že jsem obyčejná děvka. "Louisi, to stačí"  zabručím a pokusím se slézt. "Ne! Postupně mi došlo, jakou blbost bych udělal. Neublížil bych Zaynovi, ale tobě"  poslední slovo s něhou zašeptá. "Zamiloval jsem se do tebe"  vydechne a kousne se do rtu. 

Chvilku si ho váhavě měřím pohledem, snažím si dát všechno dohromady. Jednu ruku mu přiložím k tváři a za zátylek si ho přitáhnu blíž k sobě. Vtisknu mu polibek do rtů a nohama lehce sevřu jeho boky. 

Tak a je to tu..

Vím, jak dlouhou dobu jste čekali.. tedy pokud tenhle příběh ještě někdo bude číst:/ Vážně se omlouvám, ale byla jsem nemocná, škola.. však to znáte, nebyl na psaní čas a teď mi to chybí:) Co myslíte? Mám tedy pokračovat? ^^ Ocenila bych váš upřímný názor, nějakou tu radu, či tak. 

Děkuju za vote, komenty, všechno <3 I love ya!

I hope that you enjoyed :* •Ange•