Impossible

Ahoj :)) Tak taky jsem se pokusila něco sepsat... snad se to bude líbit a bude to vůbec někdo číst ;) tak tady to je a doufám, že to bude dávat aspoň trošku smysl :)

Koukám se do toho obrovského zrcadla v barokním stylu a nedokážu uvěřit svým očím. Co to má být?!
Mé tmavé hnědo-fialové vlasy jsou vyčesány do vysokého drdolu, jen pár pramínků vepředu je uvolněných a ty jsou nakulmované.
Světle růžové stíny a růžový lesk na rty, to bych ještě snést dovedla, ale ty upnuté tmavě růžové šaty s bílým lemováním a volánkama, to už je trochu přes čáru. A k tomu všemu boty na podpatku!

Ještě jednou se sjedu pohledem a radši od toho zrcadla co nejrychleji odejdu.
Asi bych se měla představit. Jsem obyčejná šestnáctiletá holka, jmenuji se Anette a strašně nesnáším růžovou! Ironie, že? Jsem holka co miluje černou a přitom vypadám jako cukrová vata.
Nejspíš budu v celku asociální typ, kluky jsem dávno ve smyslu vztahů zavrhla a mám jen jednoho nejlepšího kámoše Andyho a jednu kamarádku Britney. Všichni ostatní se na mě dívají skrz prsty a já se jim ani nějak nedivím. Jsem prostě svá a dělám si vše tak, jak to chci já a ne tak, jak si to přejí ostatní. NIkdy se nikomu nepodřizuji.

Sednu si na velkou křiklavě oranžovou sedačku a čekám na rozkazy od pořadatelek svatby. Ano, přesně tak, moje tetička se vdává a já jsem jediná hodící se příbuzná, takže toto ošacení jsem schytala jen já.

Konečně se otevírají dveře a vstupuje dáma ve světle modrém kalhotovém kostýmku, s brýlemi v půlce nosu a na hlavě má něco, co ani pořádně nejde popsat. Přirovnejte si to například ke květáku...

"Slečno Kroeger, musíme si probrat postup, aby vše bylo do puntíku přesně načasované a naplánované," spustí strašně rychlou hatmatělkou, takže je těžké to pochytat, zvlášť když její pohled naznačuje, že mě považuje za něco, co právě vylezlo z kanálu,"za deset minut budete připravená u hlavních dveří spolu s košíčkem okvětních lístků. Budete je POMALU rozhazovat, až půjdete uličkou. Až dojdete cestu, tak někam zmizte, ať nezacláníte." dořekla a šeredně se zašklebila.
"A nemám na konci cesty ještě udělat pukrle, abych byla za šaška ještě víc?" sladce se usměju, což v tomhle oblečení může vypadat celkem věrohodně.
"Nedělejte si z toho legraci! Opovažte se mi zkazit mou práci, jinak nedostanu slíbený honorář!" znova se uculila a odešla pryč.

Chvilku jsem ještě rozmýšlela, co po obřadu provedu... Když jsem se dostala k tomu, že bych jí obarvila hlavu na modro, zaklepal někdo na dveře na znamení toho, že už je čas. Dveře se otevřely a já udělala první krok směrem do uličky.