Impossible

Kumbál...

Tak tady další :)) Snad se bude líbit a nebude vás nudit :* Děkuji za reads a votes :) Jste zlatí :))

Píp, píp, píp, píp, píp… Debilní budík!!!

Jako mrtvola se zvednu z postele a belhám se do koupelny. Po půl hodině se tam konečně dostanu a udělám svou obvyklou ranní hygienu, však to znáte- zuby, vlasy, řasenka… Pomalu, už trošku probraná, dojdu do pokoje a hodím na sebe černou sukni s černým tílkem a černými silonkami. Prostě nehodlám být barevná.

Zkouknu se v zrcadle a když se zděsím, hodím si tašku na záda a jdu na bus do školy.

Dneska ho zase potkám. Do háje. Přemýšlela jsem na Patrickem celou noc. Nevím, co s ním mám dělat, on mě chce, ale já jeho ne. Nebo si to jen nalhávám? Ne, nechci ho!  Já mám Chrise, teda asi ho mám. Sama nevím, už zas se mi neozývá.

Rozhodnu se, že ho dneska překvapím a zajedu k němu. Jeho rodiče mě znají ze svatby a třeba mu udělám radost. A když ho uvidím, aspoň si uspořádám vše do pořádku. Teda možná, třeba v tom pak budu mít ještě větší guláš.

Dojedu do školy, vezmu si věci ze skříňky a chystám se jí zavřít, když v tom mě zarazí něčí ruka, která je pár milimetrů od mého nosu.

„Našel jsem si tě.“ Řekla ta osoba, které patřila ruka a usmála se na mě.

„Co chceš, Patricku? Včerejšek oba zapomeneme a bude všem fajn, ano?“ řeknu lhostejně a zabouchnu skříňku tak, že málem nestihne uhnout prstama.

„Ale já na nic nechci zapomínat, kočičko.“ Řekne a chytne mě za loket a odtáhne mě do kumbálu pro uklízečky. Neposlouchá, že mu říkám, ať mě nechá, nezajímá ho, že ho kopu, koušu a škrábu. Bohužel nás ani nikdo nevidí, jelikož takhle brzy jako já tu většinou nikdo není, až na dnešek. Je tu on.

Zabouchne dveře a zatarasí je koštětem. Super. Přitiskne mě na volnou stěnu a opře se rukama vedle mé hlavy. Kouká mi do očí a já v nich vidím chtíč. To není dobré.

„Patricku, pusť mě. Já mám přítele, kterého mám ráda a tohle stejně nemá cenu. Nikdy by to nefungovalo. Já s tebou být prostě nechci.“ Řeknu a snažím se mu vyvléct, ale nepovede se mi to, protože se ke mně přitiskne.

„Řekl jsem ti, že budeš moje. A já své slovo plním. A čím to je brouku, že ho máš jen ráda? Copak ho nemiluješ? Není to láska? Vždyť jsi s ním prožila své poprvé a stejně ho máš jenom ráda?“ uchechtne se a přitlačí se na mě ještě víc. Jak sakra může vědět, že jsem s ním spala? A že to bylo poprvé? To mě jako sledoval? Nebo co? Nechápu to.

„Jak..“ nenechá mě doříct mou otázku. Přitiskne se mi na rty a začne mě líbat. Ze začátku mu to neoplácím, ale potom mě mé tělo zradí a já mu opětuji jeho polibky. Nesmím to dělat. Hlava říká ne, ale tělo odmítá poslouchat.

Chytne mě za boky a přivine si mě k sobě. Já mu vjedu prsty do vlasů a on prohlubuje náš polibek.

Sakra ne!

Odtlačím ho od sebe. „Co to děláš? Neposlouchal jsi? Jsem zadaná!“ zařvu na něj a ještě rozdýchávám ten výbuch vášně, který se ve mně probudil.

„Cítil jsem to. Chceš mě stejně jako já chci tebe. A ty si jako myslíš, že když se ti pořád neozývá, že si tam skládá puzzle a proto nemá čas? Copak tě nenapadlo, že má vlastně někoho úplně jiného?“ řekl a pozvedl na mě obočí. Trefil do černého. Tyhle obavy mě hlodají už od začátku. A je to vlastně celkem pravděpodobné a pochopitelné. Sakra! Kluk, se kterým jsem… Ne! Tak to nesmí být! Dneska za ním zajedu a promluvím si s ním. Ne, nepromluvím, popovídám. To je lepší.

„Nechci tě. Já.. Chci jeho. Jasný?“ řekla jsem, ale poznal, že to nemyslím vážně a že jsem nervózní.

„Chceš, abych za ním jel s tebou?“ zeptá se a já se mu podívám do očí. Myslí to upřímně a vážně. Mohl by mi pomoct? Ne. Nemohl. Chris mi určitě nic takového nedělá a já jsem jenom paranoidní a zblblá z tohohle hlupáka.

„Ne. To fakt nechci. A teď buď od té lásky a pusť mě. Chci jít do hodiny.“ Řeknu a nechám ho tam stát jak přikovaného.

Už sedím ve třídě a je mi do breku. Kvůli Chrisovi, kvůli Patrickovi, kvůli Josému… Kluci jenom ničí život! Nic jiného ani neumí!

Zvednu ruku, jestli můžu jít na záchod a odběhnu pryč ze třídy. Pomalu jdu směrem k dívčím záchodům. Když otevírám dveře, natlačí mě dovnitř Patrick a zavře se se mnou v jedné kabince.

„Pšššt. Neplakej Anett.“ Řekne a obejme mě. A já brečím. Dlouho a pořádně. Vypláču se mu v náručí a je mi líp.

Zvednu k němu své uslzené oči. „Proč tohle děláš? Proč snášíš to, jak se k tobě chovám? Proč mě utěšuješ?“ zeptám se zoufale a dál ho sleduju.

„Protože se mi líbíš a mám dojem, že jsem se zamiloval…“ odpoví a políbí mě na mé mokré rty.

Znovu se rozbrečím beznadějí a on mě dál utěšuje. Takhle na záchodě strávíme asi dalších deset minut. Úžasný společný čas…