Impossible

Lustr...

Tak tady další :)) Teď jsou ty kapitoly tak trošku o ničem, snažím se jen trochu prodloužit děj, potom už se zase začnou dít pořádné věci, slibuju :)) Díky za reads a vote :*

Probudila jsem se s ním za sebou a jeho rukou kolem pasu. Cítila jsem jeho horký dech na krku. Teplo, které z něj vyzařovalo, mě pálilo na kůži. Vážně je hodně teplý, ale to se po dnešní noci ani nedivím.

Znovu si vzpomenu na minulou noc…

Cítit ty jeho dotyky, slyšet jeho tiché a vášnivé vzdechy… Samotný akt samozřejmě tak dlouho netrval. Byl dobrý, dal patnáct minut. Ale byla to ta nejkrásnější čtvrthodina v mém životě.

Pro oba poprvé, jak mi prozradil, než usnul. Na tohle nikdy ani jeden z nás nezapomene… I když upřímně si připadám celkem divně, že potom, co jsme spolu pouhé dva týdny jsme se spolu vyspali. Ale tak co, život si máme užívat a nebrat ohledy na nějaké morální hodnoty. Aspoň co se tohohle týče.

Rozhodně toho nelituji.

Mé uvažovaní přeruší pohyb jeho krásně vypracovaného těla. Trošku se zavrtí a pak udělá něco hodně divného- zničehonic se otočí rychle na záda a práskne mě loktem do nosu.

„Auuu!!!“ zakřičím a držím si nos. Mám celkem velké deja vu, tohle jsem říkala už včera, když mě praštila skříňka.

Vzpomínám si na Patricka. Mohl by být hodně fajn. Jeho blond vlasy, které mu padají do krásných modrých očí… Ano, uznávám, že pěkný je. Ale to je tak všechno. Nic pro mě. Další divné uvažovaní, musím přestat. Radši se soustředím na bolest v nose.

„Co? Co? Co se děje?“ zeptá se a snaží se rozlepit si oči. Rozhodně se ještě neprobral.

„Bouchnul si mě“ zakňučím a nasadím smutný obličej. Furt si držím nos, jelikož to bolí vážně jak čert.

„Já tě praštil? Cože?“ kouká se na mě tak nechápavě a překvapeně. Je s takovým výrazem roztomilý.

„Najednou ses začal vrtět a bouchnul si mě do nosu,“ řeknu a zašklebím se, „a bolí to.“ Řeknu na truc a dělám uraženou.

„Promiň lásko, to je mi strašně líto. To jsem opravdu nechtěl. Promiň, promiň.“ Začne se omlouvat a hladí mě na hlavě, „Já fakt nechtěl, bolí to hodně?“ Koukne na mě smutně a podá mi kapesník z mého stolu.

„Ne, zas tak moc ne.“ Usměju se na něj a utřu kapesníkem krev. Položím ho zpátky na stůl a pohladím ho po tváři.

„Vážně se moc omlouvám.“ Zamumlá mi do ruky a sklopí pohled.

„V pořádku. Jen mi příště takhle nemusíš kazit tak dokonalé ráno.“ Usměju se.

„Dokonalé, jo?“ Lišácky se zašklebí.

„Naprosto dokonalé.“ Řeknu a rozhlédnu se po pokoji. Moje podprsenka visí na lustru, jeho trenky mám hozené na počítači a zbytek oblečení se jen tak volně povaluje všude možně.

Následuje můj pohled a zasměje se.

„Tak tohle se nám teda povedlo.“ Řekne a dá mi jemnou pusu do koutku úst.

„To rozhodně, si to pak uklidíš.“ Odpovím a vypláznu na něj jazyk.

„Ale až pak, ne? Teď si to můžeme celé zopakovat, když už na sobě nemáš přebytečné oblečení.“ Podotkne a prohlédne si mé nahé tělo.

Ušklíbnu se a lehnu si. Jako by se nic nedělo.

„Tak pojď.“ Pobídnu ho a dál už to asi každý zná.