Impossible

Nemocnice...

Tak tady další :)) Omlouvám se, že teď dlouho nic nebylo a asi dlouho ani nebude, jelikož se musím učit, abych neměla úplně špatné vysvědčení, jelikož už tak je hodně mizerné :D Tak se musím snažit :D Jinak děkuji moc za 2000 reads!!! :3 Jste všichni strašně zlatí :)

„Já vám říkala, ať toho necháte do háje!“ řeknu a dál ošetřuji Patrickův nos, ze kterého teče strašně moc krve. Teda nedá se říct, že ošetřuji. Pouze ho otírám, jelikož nic víc neumím.

Chris sedí na druhé straně autobusu, ve kterém se teď nacházíme a jedeme směrem do nemocnice. Zlomený nos a obrovský škrábanec na tváři se asi jen tak nezahojí. I když ten Chrisův monokl bude muset zmizet samovolně.

Padlo sice jenom pár ran, ale nedopadlo to zrovna nejlépe. Oba dva mají sílu a dobrou mušku,  takže se i trefili.

„Nebude si k tobě přece nic dovolovat!“ ohradí se a sykne, když trošku přitlačím kapesníkem. Chudáček, neměl se prát.

„Neměli jste se mlátit, vidíš jak špatně to dopadá.“ Řeknu a vyhodím zakrvácený kapesník. Krve už není mnoho, tak už ho nebudu dál mučit.

Kouknu směrem k Chrisovi a musím se pousmát. S fialovým a napuchlým okem a obřím škrábancem na tváři, když se do toho tváří strašně žárlivě… No to je pohled. Ne, že bych mu přála něco špatného. To já nikdy. Já jsem přece andílek.

„Teď se ti nebudu líbit.“ Podotkne Patrick smutně. Vím, že to jen hraje.

„Ty se mi přece líbíš vždycky.“ Odpovím a sednu si mu na klín. Ať si Chris pěkně zažárlí. To má za ten nos. Samozřejmě je to pomsta i za to, co dělal se Sammi. I když tam vlastně ani nechci vědět, co dělali. Asi by se mi to nelíbilo. Jasně, je možné, že oba říkají pravdu a nikdy spolu nespali, ale to co jsem viděla, vypadalo jinak. Nebo si to jen namlouvám? Nevím. Fakt nevím, co si mám myslet, ale nechám to být. Když vidím, čeho je Chris schopný, asi bych s ním nedokázala být. Moc bych se bála, co by provedl mně, když bych ho nějak naštvala. A já štvu lidi hodně dobře. V tom jsem ten největší mistr.

„Ale, ale. Copak to děláš? Se nestydíš se mnou flirtovat před svým bývalým?“ zeptá se koketně a pozvedne obočí. Roztomile se u toho usměje. Ach, to je sladký. On je vlastně celkově sladký. Ne, že bych ho chutnala, ale je to prostě takové roztomilé stvoření.

„Já a flirtovat? Ale prosimtě… Jako bys mě neznal.“ Řeknu a protočím oči. Oba se šíleně rozesmějeme a já z něj slezu, jelikož budeme vystupovat.

Chris nás dál sledoval a já se snažila se mu nevysmát do obličeje. Nejdřív mě podvede a pak žárlí? Ironie, ne?

Jdeme ke vchodu do nemocnice. Patrick mě zase provokativně drží kolem pasu. Chris jde asi pět metrů za námi, ale ten jeho upřený pohled cítím v zádech pořád. Moc příjemné to abych řekla pravdu není.

Vlezeme dovnitř a já se rozhlédnu kolem. Najdu výtah a zavolám si ho. Musíme jet do druhého patra- Chirurgie. Patrick vleze ke mně do výtahu a Chris jde do toho vedlejšího. Aspoň že tak.

Jakmile se zavřou dveře výtahu, nastane mezi námi strašně zvláštní atmosféra. Taková ta, že bych ho nejradši přirazila ke zdi, zbavila ho oblečení a dál asi víte co. Pravděpodobně myslí na to samé, jelikož ruka, kterou měl pořád na mém pasu, právě teď sjíždí níž.

Kouknu se na něj, jestli něco bude nebo ne, ale jakmile si ho prohlédnu, okamžitě všechny své myšlenky zavrhnu. Přece tu nebudu znásilňovat kluka se zlomeným nosem. To se přece nedělá. Počkám si, až ho bude mít v pořádku. Na co to sakra zase myslím?! Fuj, to se nedělá. Žádní kluci. Patrick je jen kamarád!

Cinkne zvonek a my vylezeme ven. Chvilku po nás vyjde i Chris. Všichni společně jdeme na ambulanci, aby je vyšetřili.

Za dobu, co čekáme, si oba dva stihnou vyměnit spoustu nenávistných pohledů. Naštěstí si ještě nenaznačují něco ve smyslu, že se navzájem podříznou.

„Tak, pojďte všichni tři dovnitř.“ Řekne sestřička, která se najednou objeví ve dveřích, Moment, i já? Jakto?

„I já?“ zeptám se nechápavě.

„Ano, pojďte i vy slečno. Podržíte jim věci a můžete jim potom říct, že jste jim to říkala, že takhle dopadnou.“ Usměje se sestra a ustoupí, abychom mohli jít dál. Zašklebím se nad její poznámkou a vlezu dovnitř.

Nesnáším ten hnusný zápach dezinfekce. Strašný hnus.

Oba dva si sednou na lehátko a doktor se na ně pozorně zadívá.

„Rvačka, že? Kvůli slečně, že? Žárlivost, že?“ ptá se a přitom si prohlíží Patrickův nos. Samé že že že že. Do háje jít nechce?

„Ano, bylo to tak.“ Odpoví provinile Chris a sklopí pohled.

„Kdy se vy děti poučíte. Když já byl ve vašem věku, takový jsem nebyl.“ Řekne doktor a začne dělat něco s tím nosem. Sestřička mezitím dezinfikuje Chrisovi tvář a podala mu led na to jeho oko. To ale musí štípat.

„Asi se nepoučíme nikdy.“ Neodpustí si jedovatou poznámku Patrick a snaží se neřvat bolestí, protože mu doktor ten nos narovnává. Auuu.

Zasměju se jeho poznatku, ale po vražedném pohledu doktora raději zmlknu, nechci aby něco dělal i mně.

Konečně jsou hotový a zvedají se z lehátka.

„Tak nos není zlomený, byl jen vyhozený. Váš škrábanec se určitě brzy zahojí, není to nic vážného. To oko bude horší, takže ledujte a ledujte. Příště už žádné rvačky, jinak to dopadne zase stejně a to si myslím není v zájmu nikoho.“ Pokárá je doktor a zasedne za svůj lékařský stůl, kde přes stoh papírů není ani skoro vidět.

„Tak nashledanou.“ Řekneme a odejdeme ven z nemocnice. Konečně čerstvý vzduch a žádný zápach, ze kterého se mi motá hlava.

„Tak se měj Chrisi a ahoj…“ řeknu směrem k Chrisovi a sklopím pohled. Nechci se na něj dívat, pořád mě ještě bolí to, co mi udělal.

„Počkej, Anett, prosím.“ Odpoví a chytne mě za ruku. Přitáhne si mě k sobě a donutí mě se mu zadívat do jeho temných a krásných očí. Ne, nejsou krásné! Ale ano, jsou. Ne nejsou! Už zase hádky sama se sebou, to je špatný.

„Pusť mě!“ okřiknu ho a vymaním se z jeho sevření. Nemá sebemenší právo na mě sahat přece. Po tom všem už ne.

„Dobře. Jednou stejně zjistíš pravdu. Sbohem.“ Řekne a odběhne pryč.

Jen na něj zírám s otevřenou pusou a nevím, co říct.

Patrick mě vezme kolem pasu a společně odcházíme zpět na autobus. Nejspíš Chrise už nikdy neuvidím. Nikdy. To je ale hnusné slovo.