Impossible

Trapas...

Ahoj :)) Tak tady další kapitolka... Napsala jsem to takhle, abyste tušili, jak se cítil i Chris, tak snad se bude líbit :) Díky za čtení :*

Chris

Když jsem jí uviděl, jak vchází do síně v těch růžových šatech, pomyslel jsem si jediné- „Ta je k sežrání!“Tak strašně jí to slušelo, vypadala tak roztomile. Znám jí z pár fotek od strýce, ale nikdy jsem se ani nezeptal na její jméno. Vždy jsem si jí jen prohlížel. A teď jí vidím, v celé její kráse. Je opravdu nádherná.

Když stála a držela prstýnky, poprvé si mě všimla. Když se naše oči setkaly, srdce mi začalo tlouct jako splašené, všechny buňky v těle byly v pozoru a v hlavě jsem měl totálně vymeteno. Ne že by tomu někdy bylo jinak, ale tohle bylo jiné zametání. Ale ona pak náš kontakt přerušila, zavřela oči. Neměl jsem u ní šanci, to mi v tu chvíli došlo. Radši jsem rychle odešel, aby mě už nemusela vidět.

Zašil jsem se v malé místnosti v černo bílém vybavení. Sedl jsem si na gauč a čekal na skončení obřadu. Celou dobu jsem na ní myslel.

Nejspíš jsem usnul, jelikož když jsem otevřel oči, vedle byla hostina v plném proudu, ale to mě nezajímalo. Zahlédl jsem jí. Viděl jsem jí v okně, jak směřuje k lavičce. Posadila se a poslouchala hudbu. Rozhodl jsem se za ní vydat.

Posadil jsem se k ní. Nejspíš spala, tak jsem jí nejdřív nechtěl rušit. Tak strašně jsem toužil se jí dotknout… Nevydržel jsem to a probudil jí. Hodila na mě vražedný pohled a já plácl to nejhorší, co jsem v tu chvíli mohl- „Ahoj krásko, copak tu děláš tak sama?“ Jakmile jsme si spolu vyměnili ještě pár vět, najednou ztuhla. Vypadala, jako by byla úplně v transu. Netušil jsem, co mám dělat, tak jsem chvíli čekal, co se bude dít.

Začala plakat. Normálně zničehonic začala brečet.

Jako pravý gentleman jsem jí objal. Sám jsem nečekal, že to udělám, ale stalo se. Držel jsem jí u sebe a nechal jí vybrečet. Bylo mi s ní krásně a to ani nevím, jak se jmenuje. Jen vím, že jsem se cítil šťastný.

Nechtěl jsem po ní, aby mi řekla co se děje. Když mi to bude chtít říct, řekne mi to sama, nebudu to z ní dostávat. Když mi odmítla říct své jméno, odnesl jsem jí do té černo bílé místnosti.

Cítil jsem se s ní opravdu šťastný.

V tuhle chvíli sedíme spolu na gauči a já se k ní pomalu přibližuju. Strašně moc jí chci políbit. Jsem od ní malinkatý kousíček, když v tom slyším otevírání dveří. Ona ode mě odskočí a stoupne si na nohy.

„Mami? Co tady děláš?!“ řekne naprosto zděšeně a já jen pozoruji situaci a její další vývoj.

„Hledala jsem tě Anett, z ničeho nic jsi zmizela a nikdo nevěděl kam,“ koukla se na Chrise, „tebe rodiče taky hledají.“ Řekla Anettina mamka a zatvářila se dost přísně, když si nás prohlížela.

„No, řekněte jim, že do půlnoci dojdu na pokoj.“ Plácl jsem první blbost, co mě napadla. Ani jsem si pořádně cestu na pokoj nepamatoval, bylo to tu až moc velké a určitě se ztratím.

„Dobře, a co ty, Anett?“ řekla a sjela jí pohledem.

„Já taky tak nějak.. někdy.. asi přijdu…“ zakoktala a upřela pohled na své ruce.

„Do jedenácti v posteli.“ Řekla její máma a s hlasitou ránou dveří odešla.

„Ehm, za tohle se omlouvám,“ řekla a sedla si zpět na sedačku,“ kde že jsme to skončili?“