"Fajn. Řeknu vám to... To, že si na mě po škole počkaly ty barbíny snad ani nebudu rozebírat." oba překvapeně otevřeli pusu. Musela jsem se nad tím pousmát. "Hlavní důvod je ten, že se mi ozvali z nemocnice. Před třemi dny tam přivezli matku. Hospitalizovali ji s rakovinou plic." K otevřené puse obou kluků se přidaly vykulené oči. "Není se čemu divit pánové. Matka mě opustila před dvěma lety. Rok potom co se táta zabil se svojí milenkou v autě. Máma začala chlastat, kouřit a párkrát zkusila i nějakou silnější drogu. Mám pocit, že Háčko, Extázi a podobně. Mám jedninou možnost. Jít do děcáku. Celou dobu jsem jakože žila s ní." Nad slovíčkem'žila'jsem naznačila uvozovky. "Ale osmnáct ti bude..." Začal Adam, ale já ho přerušila. "Za tři měsíce. Ano." "To bys tam ale nemusela ne? Nebo by mohli udělat výjimku?" zeptal se Váďa. Z očí se mi zase kutálely slzy. "Zápletka je v tom, že na tom matka není dobře a tři měsíce jsou dlouhá doba a přepsat na mě barák může až v mých osmnácti." Špatně se mi mluvilo. Brečela jsem. Ani nevím proč, ale brečela.
Matka se o mě moc nezajímala už dřív, přehlížela tátovu nevěru a já jsem byla jen nechtěnej harant, kterýho musela živit. Když mi bylo patnáct, byla tak laskavá a došla se mnou pro občanku a zařídila mi účet v bance. Dva dny na to se sebrala a já ji od tý doby neviděla. Bylo to v ten samý den co se táta rok zpátky zabil. Na účet mi měsíčně posílá celkem slušný obnos. Nechápu, kde to bere. I když při jejím životním stylu by mě jedna možnost napadala.
"A co závěť..." Zeptal se pro-změnu zase Adam. Z jeho hlasu jsem ale poznala, že odpověď zná. "Žádná neexistuje. I když by asi nějaká měla vzniknout. Teď, když umírá. Na jednu stranu o tom pochybuju na druhou stranu, kdyby ji někdo donutil... To bych za ní ale musela jít." Řekla jsem s ledovým klidem v hlase. "Ty nepůjdeš?" zeptali se oba najednou. "Zbláznili jste se? Co bych tam u ní dělala?" "V první řadě vyřešila co s tebou bude, když..." "Když by umřela? Nebojte se to říct. Moc dobře vím co to je. Ona se mi odcizila už dávno. Nevím co bych si s ní měla říct ani jak se tvářit po takový době." Už zase mě pálily oči. Proč?? Vždyť k ní nemám vůbec blízko. Jak bych mohla něco cítit? "Je to máma." Řekli oba, jakoby mi četli myšlenky. Pouhými pohledy mě přesvědčovali, ať to zkusím, ať tam alespoň zajdu. "Tak dobře..." řekla jsem jen. "Ale mám podmínku." Vrhli na mě nechápavé pohledy. "Půjdete tam se mnou."
ČTEŠ
TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔
FanfictionAdam a Vadim. Jediní kamarádi, které sedmnáctiletá Klára má. Oba jsou známí a oblíbení, ona obětí šikany. Jsou kluci schopni Kláru ochránit? A co se stane když se jeden z nich zamiluje? Zůstane přátelství přátelstvím?
