TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 19 - Dopis

Viděl jsem, že mi přišla zpráva od Kláry. Přečetl jsem první tři slova, popadl bundu a běžel k ní. Celou dobu se mi honily hlavou myšlenky, jestli si něco neudělala nebo jestli to zvládla. Když jsem dorazil k jejímu domu a odemkl dveře bylo mi vše jasné. Ode dveří byly poházené fotky a kusy papírů. 'Cestička' vedla přibližně ke koupelně. "A do prdele!" Zaklel jsem, když jsem si to spojil dohromady. Rozmočené fotky od slz na zemi. Dopis. Koupelna. To nemůže dopadnout dobře. Nebral jsem ohled na nějaký blbý fotky nebo papíry, které vypadaly jako deník a běžel ke dveřím. Samozřejmě byly zamčený. To by jí bylo podobný. Vykopl jsem je a po obrázku, který se mi naskytl jsem nebyl schopen další myšlenky nebo pohybu. Díval jsem se na její mrtvé tělo, jak je ohlé přes okraj vany. Rozpuštěné vlasy jí zakrývaly obličej, po rukou stékala krev a tvořila na podlaze malou tmavou loužičku v barvě červeného vína. Udělalo se mi špatně od žaludku, tak jsem se vrátil na chodbu a začal sbírat kousky dopisu. Byly to celkem asi tři papíry formátu A4, z obou stran popsané nebo pokreslené různými obrázky. Když jsem ale došel na poslední stránku, všiml jsem si, že to není úplně tak konec. Vrátil jsem se do koupelny a zrak mi spadl pod Klářinu ruku. Ležel tam papír umazaný od krve a roh se už začínal rozmáčet v té rudé louži. Opatrně jsem ten papír vytáhl, vrátil se do předsíně a začal číst. Dveře jsem nechal otevřené. Z nějakého záhadného důvodu jsem potřeboval vidět její tělo. Chtěl jsem si zapamatovat každý její detail.
Pak se mi pohled stočil k tomu dopisu:

Jsou to přesně dva roky, co jsem narazila do toho kluka. Měl dokonale modré oči, bílé vlasy a takový specifický úsměv. Proč si to pamatuju? Byl to zároveň ten samý den, kdy jsem vzala poprvé do ruky tu malou kovovou věcičku a vytvořila si první jizvu na boku stehna ve tvaru dvojitého W a písmena R. (Až později jsem se dozvěděla o White Raven) Už od začátku bylo všechno spojeno s klukama. Jenže to jsem ještě tenkrát netušila. Kluci se po mě ptali všude možně a poté i vyhledali. Po celém životě samoty jsem někomu poprvé věřila. Na chvíli jsem s řezáním i přestala, ale moc dlouho to netrvalo.
...
Dneska, po dvou letech od prvního setkání s Adamem, jsem klukům ukázala tu samou jizvu. Až na to, že od té doby jich tam přibylo trochu víc. A nejen na stehně. Výraz kluků byl tak zděšený a zároveň nic neříkající. Měla jsem strach z jejich reakce... "Proč?" Bylo to jediné, co jsem od nich slyšela. Pak jsem se dozvěděla něco, co absolutně změnilo můj pohled na situaci. Vadim se do mě zamiloval. Nemožné. Jako kdyby to spolužáci ve škole tušili. Bylo to čím dál horší. Jednou mě jeden z těch kluků, co stále lezou za těma růžovýma barbínama, hodil na skříňku. Na chodbě pak na zeď. Kluci to ani neví. Píšu to pouze sem a nikdo jiný se to nedozví.
Začala jsem s Vadimem chodit. Pokud se tomu tak dá říkat. Nemilovala jsem ho, ale dohodli jsme se, že to zkusíme. Po pár měsících se ale stalo něco, co z paměti už nikdy nedostanu. 
...
Něco, co bych od Vadima nikdy nečekala. Chtěla jsem už jít domů, ale než jsem se vůbec dostala alespoň ke své skříňce nebo vůbec k hlavním dveřím, vyslechla jsem si spousty nadávek a viděla tolik znechucených pohledů, že bych to nespočítala. Snažila jsem se zadržet slzy. Myslela jsem si, že po tolika letech si už zvyknu, ale nešlo to. Vždycky mě to zasáhlo, jako kdyby to bylo poprvé. Aby toho nebylo málo vznikl jeden obrovský omyl. Nikdy by mě nenapadlo, že by si Váďa se mnou jen hrál. "My dva jsme spolu nikdy nechodili." To byla věta, která mi zněla v hlavě celé odpoledne. Když jsem se pak dozvěděla, že mě vlastně miluje Adam, a že mě oba jen vodili za nos. Bylo toho na mě moc.
...
Musela jsem to ze sebe dostat. Nečekala jsem, že se dostanu až do nemocnice. Nakonec to dělali jen pro to, abych si neubližovala. Jenže oni nechápou, že mi to pomáhá.
...
Když mi zemřela matka, byla jsem na tom psychicky špatně, a když se pak stalo to před tou školou. Vím, že to sem píšu znova, ale cítím se podvedená. Hodně jsme se po mém návratu z nemocnice odcizili. Začala jsem se scházet se svým ošetřujícím lékařem. Tomáš byl moc milý. Vždycky mě vyslechl a opět jsem nějakou dobu po žiletce nesáhla.
Už vím, jak to všechno bylo, ale chci, aby mi to kluci vysvětlili z očí do očí.
...
To co udělali bych ale rozhodně nečekala. Opravdu jim na mě záleží. Musela jsem jim odpustit. Přeci jenom jsou to jediní opravdoví přátelé, které mám.
...
Zase jsem do toho  spadla. Chtěla jsem si promluvit s Tomášem. Jenže to jsem ještě netušila jaká to byla chyba. Pršelo, a tak jsme šli k němu. To byl ten zlomový bod. Když ale nad tím tak přemýšlím, bylo to lepší než jít ke mně. Ode mě bych ho už nedostala. Všechno se to seběhlo tak rychle. Skoro nic si z toho nepamatuji. Stržená mikina, poté hned oblečení, Tomášův hororově děsivý smích, útěk. Tma. Cítím se tak znechucená a  podvedená. Kdybych si už od začátku dávala pozor, možná by se to nestalo. Klukům jsem přidělala jen další starosti. Už mě musí mít dost. Oba. I Adama určitě ta zamilovanost přešla. Aby taky ne.
...
Jak strašně jsem se pletla. Vidím na Adamovi, jak moc mu na mě záleží. Jak zamilovaně se na mě kouká. Zase se chystám k vyrývání své bolesti.
...
Mé pocity za poslední dva týdny jsou nepopsatelné. Bolest, smutek, strach a vztek. Pořád dokola. Vadim leží v nemocnici a Tomáš se nás pokoušel zabít. Vadim byl už na dvou operacích. A vůbec to s ním nevypadá dobře. Nevím jak, ale poslední dobou mám ohromné množství času přemýšlet. Vidím na Adamovi jak se trápí. Od toho incidentu s Tomášem uběhl přibližně měsíc a já stále nenabrala odvahu si s ním promluvit. Nevím jestli k němu něco cítím. Vždycky to byl můj skvělej kamarád a tohle by mě nikdy nenapadlo. Nechci ho ztratit.
...
Asi k Adamovi opravdu něco cítím. Vždycky to tak bylo, jenom jsem si to nechtěla přiznat. Právě mi přišla krabice od pizzy se vzkazem. Pravděpodobně byl od Tomáše. Myslela jsem si, že se jen tak nevzdal. Váhám, jestli jít. Bojím se.
...
Nakonec jsem se odhodlala a šla. Byla to ale jen další chyba, kterou jsem mohla udělat. Když jsem zjistila, že mě do parku pozval Adam, byla jsem v šoku. Vyhrožoval mi. Byla jsem odhodlaná mu říct, že ho taky miluju, ale pokusil se mě zranit, ne-li zabít. To, že Vadim zemřel jsme se dozvěděli večer toho dne.
...
Chci to udělat. Ten pocit, když zaryjete ten ostrý předmět do svého těla je k nezaplacení. Společně s krví se z vás dostane většina vašeho trápení. Jenže já nechci tentokrát zůstat jen u jednoho řezu. Chci to ukončit. Je to sobecké?? Možná. Ale já už se nemůžu dál trápit. Všem se uleví, včetně mě.
Na kluky budu myslet do poslední chvíle.
TI DVA mi pomohli.
TĚM DVĚMA na mě záleželo.
TI DVA při mě stáli v nejhorších chvílích mého života.
TĚM DVĚMA jsem ublížila.
TI DVA mi lhali.
TĚM DVĚMA jsem vděčná za svůj život.
TI DVA už jsou jen jeden.
S TĚMA DVĚMA se musím rozloučit.
TI DVA...

Pohled třetí osoby

Chlapec seděl na zemi a četl si dopis od své mrtvé kamarádky. Postupně si uvědomoval, že je to vlastně všechno realita. Již při první větě měl skleněný pohled. Kdyby se mu ale teď někdo podíval do očí, neviděl by nic. Žádnou emoci. I když mu celým tělem probíhal smutek a odlesk rozzuřenosti, navenek byl tvrdý jako skála.
V hlavě mu stále zůstávají jako ozvěna ty dvě slova... TI DVA.