TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 10

Vzbudila jsem se a okolo mě bylo jen bílo. Bílé stěny, bílá postel, bílá přikrývka, pod kterou jsem ležela. 

Kdyby vedle mě nepípaly přístroje, neměla jsem na sobě nemocniční mundúr a vedle postele neseděli kluci, měla bych pocit, že už nejsem naživu. Každý mě držel za jednu ruku a potichu si povídali. Nevšimli si, že jsem vzhůru. Oči jsem zase rychle zavřela a potichu poslouchala jejich rozhovor. 

"Už je to týden a pořád spí... Potřebuju jí už konečně říct pravdu. Musíme jí vysvětlit to odpoledne plus to proč si řekl, že jí miluju já, místo toho abys jí řekl pravdu."

Cože?! Já jsem spala týden? Jak je to možný. Spala jsem maximálně pár hodin!!?. 

"Vždyť víš, že by to nevzala. Myslela by si, že si to vymýšlím na místě. Stejně jako před týdnem, když jsem jí to řekl na tý zastávce."

Adam mě opravdu miluje?! Co jsem to provedla??

"Cože si udělal??" Vadim zněl dost naštvaně. Jeho hlas se ve jediné vteřině změnil ze starostlivého na vytočený.

"Musel jsem to říct. Nevím jestli to bylo v zoufalství nebo ne, ale v tý situaci se mi ta věta drala na jazyk víc, než kdy dřív. Nedokázal jsem to v sobě dál dusit."

Musím to zarazit nebo se ještě porvou. Otevřela jsem oči a oba na mě upřeli svoje pohledy. "Kluci..." 

"Clare... Jsi vzhůru."

"Nehádejte se... prosím"

"C... co vše... chno si... slyšela??" Zeptal se Adam nervózně.

Nemůžu jim říct, že všechno... "Jen poslední dvě věty." Pokusila jsem se o úsměv. "Jak... jak dlouho jsem spala?" Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to byl týden.

"Týden..." Tak je to pravda. Nechápu jak je to možný.

"Proč si to proboha udělala?" On se ještě ptá proč!? Po tom co jsem za to odpoledne slyšela a zažila?!

"Protože bych stejně nikomu nechyběla a vy dva by jste měli o jednu velkou starost míň." Řekla jsem to víceméně popravdě a bez dalších emocí.

"Tohle už jsme řešili. Nám dvěma starost neděláš a ano chyběla. Chyběla by si právě nám dvěma."

"Já vím, ale prostě na to mám jinej názor..." Ve stejnou chvíli přišla sestřička mě zkontrolovat a tím mě zachránila od naprosto nesmyslné debaty. 

"Slečno Šťastná jste vzhůru, to je skvělé. Z pár dní se úplně zotavíte." Zkontrolovala přistroj, zda je všechno v pořádku. Já se znovu pokusila o úsměv. "Jste v dobrých rukách." Usmála se na kluky.

"To já vím." Tentokrát jsem se usmála naprosto nefalšovaně a upřímně. 

"Zajdu pro doktora, aby se na vás podíval." Řekla si spíše pro sebe.

"Díky..."

Sestřička odešla a za chvíli se vrátila i s doktorem. "Pánové poprosím vás, jestli by jste na chvíli opustili pokoj. Hned jak skončíme můžete zase zpátky." Řekl klukům. Mohlo mu být tak maximálně třicet. Měl černé havraní vlasy s neobvyklým rozcuchem a zelené oči. Na pravé tváři měl starou jizvu a na levé ruce tetování s lebkou a nápisem belive in... "Tak jak se cítíte?" Zeptal se a tím mě vytrhl z přemýšlení o jeho vzhledu. "Nejsem si jistá... Nechápu jak jsem mohla spát týden..." Stoupl si k posteli a prohmatal mi prsty na nohou.

"Cítíte vše?"

"Ano. Naprosto vše" pokusila jsem se o úsměv, ale zmatenost v mém obličeji zjevně nezmizela. 

"K délce vašeho spánku... Ztratila jste hodně krve a vašemu tělu trvalo nějakou dobu se zregenerovat a nabrat ztracenou energii a sílu. Měla jste štěstí..." Jeho pohled se změnil z profesionálního na ustaraný a on si sedl ke mě na postel. Odhrnul ten kus peřiny, kde jsem měla jizvu, která mě sem dostala. Stále byly v ráně stehy po operaci. Další suvenýr. Řekla jsem si v duchu a pousmála se. "Všimli jsme si, že těch jizev máte víc. Mohl bych se zeptat na okolnosti, které vás vedou k těmto rozhodnutím. Sama víte, že to nic neřeší."

"Mě to ale pomáhá psychicky..." Řekla jsem jednoduše.

"Jsou i jiná řešení jak..."

"Já to vím, ale před nedávnem mi zemřela matka. Od malička se o mě nikdo nestaral, ve škole mě šikanují a jediní kluci jsou moje opora. Teď jsem zjistila, že mi lhali i oni. Přidělávám jim akorát starosti. Chtěla jsem to skončit. Všem by se ulevilo..." Nevím proč jsem mu to všechno vyklopila. Potřebovala jsem se někomu svěřit. On mi připadal jako ideální člověk. Byl mi sympatický už na první pohled. "Něco podobného mi říkali i kluci. Kdyby jste měla zájem a třeba potřebu si popovídat můžete se mi ozvat. Zkuste to někdy dřív, něž se uchýlíte k něčemu takovému." Ukázal na moji jizvu. "D... do... dobře." Pod prostěradlo mi strčil papírek s telefonním číslem. Nechápala jsem co mi to právě nabídl. Nevěřím mu, nevím jestli mu chci věřit. Budu ale předstírat, že mu věřím. "Super. Můžu se jen zeptat..." "Klára. Jmenuju se Klára" Usmála jsem se. "Tomáš" Usmál se taky a pozval kluky dovnitř.

Po dvou týdnech

Konečně jsem doma! S Tomášem jsme se celkem zpřátelili a párkrát jsme byli venku, ale stejně z něj mám divný pocit.
Kluci se mi vyhýbají. Nechápu proč. Musím si s nimi promluvit. A to co nejdřív...