TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 13

Probrala jsem se na pohovce u kluků ve studiu. Byli ve vedlejší místnosti a povídali si. Poznala jsem, že mluví o mě. "Co se jí stalo Adame?" "Nevím našel jsem ji ležet před našimi dveřmi. Vzal jsem ji do náruče a odnesl vedle. Měla oči celé uslzené a spala. Spala, ale bylo to jako by byla v bezvědomí. Někdo jí ublížil Vadime a ani jeden z nás to nebyl." Měl tak roztřesený hlas, ale při poslední větě se mu hlas dokonale srovnal. "Myslíš na tu samou osobu, co já?" Přitakal Váďa. "Vždycky mi přišel neupřímnej a falešnej." Zkusila jsem se zvednout z postele. Přitom jsem se ale opřela o dost nestabilní stolek. Zamotala se mi hlava a znovu jsem se složila na pohovku. Ozvala se hrozná rána, strašně jsem se lekla a bylo to také to poslední, co jsem slyšela.

Pohled Adama

Našel jsem Klárku přede dveřmi naší kanceláře.
Někdo zvonil, tak jsem se zvedl z pohovky a s mobilem v ruce a pohledem upřeným na displeji jsem se šoural chodbou ke dveřím. Kterej fakan nás zase přišel otravovat!? Běželo mi v hlavě až do tý doby než jsem otevřel dveře. Byla o ně opřená a jakmile jsem odemkl a chystal se vysvětlit těm dětem, že tady nemají co dělat, spadla mi na nohy. Neprobudila se. Zpanikařil jsem. Vzal jsem ji do náručí a odnesl tam, kde jsem před chvílí seděl. Zkontroloval jsem jestli opravdu jen spí. Vypadala jako by byla v kómatu. Asi omdlela, ale proč? Měla rozmazanou... řasenku!? Ona se nikdy nemalovala! Někdo jí ublížil! Sedl jsem si na kraj pohovky a pozoroval ji jak spí. Nejednou se ve dveřích od pokoje objevil Vadim. Jakmile ji spatřil ve tváři se mu objevil strach a zděšení. Zvedl jsem se z pohovky a odtáhl ho do vedlejší místnosti. Zavřel jsem za námi dveře, aby jsme byli co nejméně slyšet. "Co se jí stalo Adame?" "Nevím našel jsem ji ležet před našimi dveřmi. Vzal jsem ji do náruče a odnesl vedle. Měla oči celé uslzené a spala. Spala, ale bylo to jako by byla v bezvědomí. Někdo jí ublížil Vadime a ani jeden z nás to nebyl" Stále měl tak ustaraný obličej. Ani jeden z nás nevěděl, co se stalo a to nás užíralo. "Myslíš na tu samou osobu, co já?" Přitakal. "Vždycky mi přišel neupřímnej a falešnej." Tomáš se nám nikdy nelíbil. Mluvily za něj ty jeho neupřímný oči. Náhle se z pokoje, kde Klárka ležela ozvala strašná rána. Rozrazili jsme dveře a uviděli náš provizorní stolek převrácený na zemi a Klárku ležící vedle něj. Vadim se rozběhl k ní a znovu ji položil na gauč, ale to už se probudila. Já jsem vzal stolek a odnesl ho pryč. Klárka na nás koukala a měla zmatený výraz. "C... co se stalo?" Zeptala se. "Spadla jsi na zem." Řekl jsem, protože víc taky nevím. "Aha už si asi vzpomínám. Vzbudila jsem se a slyšela vás. Chtěla jsem se zvednout a opřela se o ten váš provizorní stolek a zamotala se mi hlava. Znovu jsem ale spadla na gauč a ne na zem. Slyšela jsem ránu a víc nevím." "Musela si spadnout po tom, co se složil ten stůl. Teď nám ale řekni, co se ti stalo a proč tě Adam našel přede dveřmi ležet v bezvědomí?..."

Pohled Clare

"... Teď nám ale řekni, co se ti stalo a proč tě Adam našel přede dveřmi ležet v bezvědomí?" Při vzpomínce na tu událost, kvůli které se tohle všechno stalo mi vyhrkly slzy. "Neplač prosím... Nech mě hádat... Tomáš???" Odtušil po chvíli Adam. Jen jsem skoro neznatelně přikývla. Svlékla jsem si mikinu ukázala jim zavázané zápěstí. Oba vytřeštili oči, ale ani jeden nic neřekl. "Po tom, co jste odešli jsem si vlezla do vany..." Podívala jsem se na svou ruku. "... Zavolala jsem Tomášovi a domluvili jsme se, že za ním zajdu do nemocnice a pak půjdeme k němu. Když jsem tam dorazila pravděpodobně jsem ho vyrušila s nějakou doktorkou." Kluci se na sebe podívali. "Když jsme došli k němu, všechno bylo naprosto v pořádku, ale jelikož jsme po cestě zmokli tak, jakmile mi proti mojí vůli sundal mikinu a viděl, co mám na zápěstí, zhrozil se a začal mi kázat, jako kdybych byla jeho dcera. Pak mě ale objal a..." Zlomil se mi hlas a do očí se draly nové slzy. Vzpomněla jsem si na následující události a nebyla jsem schopna dalšího slova. Schovala jsem obličej do dlaní a nedokázala zastavit pláč. Tak strašně jsem se styděla. Adam s Vadimem si sedli ke mě a z každé strany mě objali kolem ramen. Schoulila jsem se do klubíčka a hlavu položila Adamovi na kolena. Ve vlasech mi přistál letmý polibek. "Nemusíš pokračovat, jestli ti to nedělá dobře. Promluvíme si až se trochu uklidníš." "Ne. Řeknu vám to všechno hned. Chci na to co nejdříve zapomenout." Sama sobě jsem se divila, že jsem dokázala vyslovit srozumitelnou větu. Opět jsem si sedla. Už jsem to ale nechtěla více rozvádět. “Znásilnil mě.“ Řekla jsem jednoduše a zároveň s takovou námahou. “Rozbil mi telefon. Nestihla jsem ti odepsat Adame. Chtěla jsem ti napsat. Porostit o pomoc, ale prostě jsem to nestihla. Stejně by to nemělo cenu. Když mě konečně pustil tak jsem se se slzami v očích vydala rovnou k vám. Dokázala jsem jen zazvonit a pak si pamatuju už jen to jak jsem se probudila tady..."

Accio!
No co k tomu říct. Poslední dobou mám nějakou tvůrčí krizi, takže třeba čtrnáct dní nemůžu vymyslet nic pořádného, pak si k tomu jeden večer sednu a dokážu napsat třeba celé dvě kapitoly. Jak jsem ale u té minulé zmiňovala, že je jedna z posledních celého příběhu, tak to úplně nemůžu potvrdit, protože mám v hlavě ještě spoustu nápadů a nevím jak to vyjde, takže radši nebudu nic slibovat a předvídat, protože by to mohlo dopadnout ještě úplně jinak. Zatím se loučím a...
Depulso!!