TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 17

Místo pizzy ležel v krabici složený papír a na něm nápis:

Sejdeme se ve tři v parku.

Bylo to jasný. Celou dobu mě sledoval a já si myslela, že začínám bláznit.

Zvedla jsem se ze země a nechala všechno tak, jak to bylo. Obvázala jsem si zápěstí a vzala si mikinu. Nejdřív jsem si říkala, že nikam nepůjdu, že mi něco udělá, ale zvědavost byla silnější. Vzala jsem si boty a vydala se zadem do parku, ale na lavičce neseděl Tomáš. Než jsem stihla rozpoznat sedící postavu, promluvil na mě až moc známý hlas.
"Věděl jsem, že přijdeš." řekl, aniž by se otočil.
Došla jsem k němu a postavila se před něj. "Adame, co tady..."
"Divíš se, co tady dělám? Nebyl jsem u rodičů. Lhal jsem ti. Už týden chodím za Vadimem sám. Včera se probudil." Vyslovil ty tři slova, jako kdyby to vůbec nic neznamenalo.
V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce. Váďa je vzhůru. Chtěla jsem Adamovi skočit kolem krku, ale pak jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na včerejší textovku. 
"Ale včera mi přišla ta esemeska a..."
"Ta byla ode mě. Ano. Copak tobě nebylo divný, jak by Tomáš věděl, že tě miluju a..."
"Počkej." Přerušila jsem ho. Z očí se mi koulely slzy jako hrachy. Prvně mu řekl jménem. "Už takhle je zázrak, že ještě žiju a ty mi začneš ještě takhle vyčítat to, že nemyslím na nic jinýho než na Vadima a na to, aby byl v pořádku?! Moc dobře vím, že mě miluješ a trápí mě to, ale..." Dal mi ruku na pusu, ale já ho odstrčila. Chtěl, abych mlčela, ale já nechtěla, musela jsem mu říct všechno. Ale to, co je v tom dopise jsem si nechala pro sebe. "Chtěla jsem si s tebou o tom promluvit v klidu, ale nebyl čas ani nálada. Poslední měsíc jsem nemyslela na nic jiného než na Vadima a na to, aby jsme byli zase všichni spolu." Zlomil se mi hlas a já nemohla dál mluvit.
"Clare já..."
"Nech mě to říct až do konce. Jak jsem se zmínila. Chtěla jsem to řešit. Vidím, jak trpíš. Teď, když vím, že je Vadim vzhůru tak ti můžu říct, že k tobě taky cítím něco jako lásku, ale mám strach, že to není..."

Zase mě nenechal domluvit. Chytl mě kolem pasu a přitáhl k sobě do těsného objetí. Zrychleně dýchal a koukal mi hluboko do očí. Utápěla jsem se v jeho modrých očích a připadala jsem si jako v tranzu. Pomalu se ke mě blížil a když už byl svými rty nebezpečně blízko těm mým, konečně jsem se vzpamatovala. Rychle jsem se odtáhla a nevěřícně na něj civěla. V tu chvíli jakoby mi někdo nalil čistého vína a já prozřela. V zadní části jeho kalhot jsem zaregistrovala odlesk něčeho kovového. Ze začátku jsem si myslela, že jsou to jen pouhé klíče. Chtěla jsem mu tu věc opatrně vytáhnout z kapsy, a tak jsem ho znovu pevně objala. Využila jsem blízkosti a opatrně jsem na ni sáhla. Při zjištění, že to je nůž, jsem ztuhla. Nebyla jsem schopna žádného pohybu. Adam si mého postoje všiml a uvědomil si, co mě zarazilo. Odstrčil mě a s takovou neurvalostí se chopil nože a vytasil ho proti mně. Stále jsem se nemohla hnout, což v téhle situaci bylo pro mě značně omezující. Přistoupil ke mě blíž. Při dalším kroku nasadil takovou grimasu, až se mi málem obrátil žaludek: ,,Adame, ty víš, že tohle nechceš!'' připadalo mi, jako bych to právě řekla do dubu: ,,Nechceš být přeci jako Tomáš...'' Adam mi věnoval zhnusený pohled: ,,Jak se opovažuješ, mě přirovnávat k tomu násilníkovi ty, ty prachsprostá děvko!'' ,,Jak mě můžeš  ksakru nazývat děvkou?! Chtěla jsem snad, aby mě Tomáš znásilnil?'' při vyslovení poslední věty se mi zlomil hlas a rozbrečela jsem se. Spadla jsem na kolena a dlaněmi si zakryla obličej. Slyšela jsem, jak se ke mně Adam plíží. Rozevřela jsem prsty, abych ho mohla nenápadně pozorovat. Klekl si ke mně na bobek a usmál se. Ten samolibý úsměv si už navždy zapamatuju. Byl tak arogantní a povýšený. Skoro jsem ho nepoznávala. Tuhle stránku jeho osobnosti jsem nikdy neobjevila. Vůbec jsem netušila že existuje. Myslel si, že ho nevidím. Napřáhl se. Ostří se mi zarylo do ruky, když jsem ji zvedla na svou obranu. Dlaň mu sklouzla po té mé a následně se tou druhou opřel o zem, aby nespadl. Při dalším pokusu o bodnutí se zastavil. Nevěděla jsem, proč přestal, když už měl nade mnou takovou moc. Otočil se ke mně zády a došel k lavičce, na které ležel jeho telefon. V tu chvíli mu z něj začala vycházet melodie oznámení a mě v zadní kapse džín zavibroval ten můj. Vytáhla jsem ho a podívala se, co mi přišlo. Hned při první větě se mi rozbušilo srdce. Když jsem si pročítala esemesku, přišel ke mě Adam a pevně mě sevřel v náručí. Nechala jsem se. Když vám nejlepší přítel umírá a ten druhý kamarád se vás právě chystal zabít, jaký má smysl být na tomhle ohavným místě...