TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 18

O pár dní později...

Sedím na vaně a přemýšlím o událostech posledních dní. Při vzpomínce na současné vyzvánění telefonů, označujících textovou zprávu, se mi vždy na chvilku zastaví dech.

Když jsem si pročítala esemesku, přišel ke mně a pevně mě zezadu objal. Nechala jsem se. Z očí mi opět tekly proudy slz a mísily se s kapkami deště dopadajícími na blátivou zem. Nejhorší bylo, že mě Adamovo objetí už nedokázalo uklidnit tak, jako kdysi. Moje důvěra k němu skoro zmizela. Doktor psal, že se Vadimův stav opět zhoršil a znovu upadl do kómatu.
Vydali jsme se do nemocnice a ošetřující lékař našeho kamaráda nám řekl vše, co se za posledních čtyřiadvacet hodin s Vadimem dělo. Opět mu praskla nějaká céva v mozku a musel na operaci. Už třetí v pořadí.

Zbytek odpoledne jsme strávili v nemocnici. Neprohodili jsme spolu ani slovo. občas se naše pohledy setkaly, ale víc jsem nesnesla. Ustavičně jsem brečela a Adam pouze mlčky seděl nebo chodil po místnosti.

Po poslední návštěvě doktora jsem se v silném dešti rozběhla domů. Chtěla jsem to ze sebe všechno dostat. Potřebovala jsem to vříznout. Zapomenout. Na zápěstí jsem si vyryla tři písmena. V & A.

Vadim totiž v podvečer zemřel na masivní krvácení do mozku.

Právě jsem poslala textovku Adamovi, aby přišel, že si chci promluvit. Telefon jsem zahodila na zem a do ruky si vzala připravený střep z flašky od vína. Najednou jsem se zarazila a vzpomněla si na dopis, který klukům píšu od doby, kdy jsem do sebe řízla poprvé. Vlastě až teď si uvědomuji, že to je spíše dopis ve formě deníku. Opět jsem fotky z obálky rozcházela na zem v předsíni a poslední, tu nejlepší jsem zároveň s tím dopisem hodila před dveře koupelny, které jsem za sebou následně zavřela. Natáhla jsem se pro střep. Na pár vteřinek jsem zaváhala, pak jsem řízla. Již při prvním zářezu jsem cítila úlevu. Třetina mých starostí ze mě spadla jedním říznutím. Kdybych věděla o kolik je střep lepší než žiletka, asi bych po něm sáhla dřív. Hrany střepu se mi zarývaly do prstů, podél kterých mi stékala tmavá krev. 
Pak jsem si ale na něco vzpomněla a vzala do ruky další papír a propisku. Konečně jsem dopsala celý dopis. Zahodila jsem papír a pak se mi začalo dělat mdlo. Propisku jsem upustila na zem. Ta se slabým a dutým cinknutím dopadla na bílé studené dlaždičky. Krev na ní už skoro zaschla.
Spadla jsem do vany úplně a pozorovala, jak se mi ze zápěstí a stehna řine krev a mísí se v kaluži vedle mě. Obrátila jsem střep a zařízla do druhého stehna. Konečně jsem našla tu správnou tepnu. Chtěla jsem z vany ještě vylézt, ale bylo pozdě. Zvedla jsem se a hned zase spadla. Tentokrát se mi tělo ohlo přes okraj vany. 

Nevnímala jsem už vůbec nic. Bolest, emoce i zvuky, takže jsem ani nezaregistrovala šramocení klíčů v zámku. Špatně se mi dýchalo a vykašlávala jsem krev. Uvědomila jsem si, že ležím na ruce, ve které mám střep a zařezávám si ho do břicha. 

Najednou jsem si připadala neuvěřitelně lehká a zbavena všech starostí. Všichni už budou mít ode mě klid. S tou myšlenkou jsem zavřela oči a pomalu se přesunula do říše věčného snění a ideálů. Do světa bez násilí a přehnaných citů, které by k němu lidi vedly...

Tak konečně jsem to dopsala. Tahle kapitola je sice kratší, ale nechci na to navazovat dál něčím novým. Další a zároveň poslední kapitola, bude pouze z pohledu Adama, a asi úplně nejdelší z tohohle celého příběhu. Tak mi dejte do komentářů vědět, jak si myslíte, že asi bude reagovat, až Kláru najde a co je vlastně v tom dopise??

Vážně by mě zajímaly vaše názory.

Vaše Ell