TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 16

Měl stažené zorničky a vyceněné zuby. Tak strašně jsem se bála. Natiskla jsem se k Adamovi tak moc, že málem spadl z lavičky. Nečekal to. "Co se děje?"
"Podívej se, ale nenápadně prosím." Zašeptala jsem.
"Tak víš co? Stoupneme si a obejmeš mě."

Pohled Adama

Čekal jsem, že nás bude sledovat. Objal jsem ji a setkal se s pohledem toho psychopata.
Hněv se ve mě vařil. Kýval hlavou ze strany na stranu a s fanaticky vytřeštěnýma očima se kochal pohledem na nás, jak se trápíme. Neodtáhli jsme se úplně. Zadívala se mi do očí. "Díky, že jsi se mnou. Nevím co bych bez tebe..." Nevydržel jsem to. Utápěl jsem se v jejích očích v barvě modrozelené laguny. Ničí mě, když ty oči vidím plakat. Políbil jsem jí. Nečekal jsem, že bude spolupracovat. Určitě si myslí, že to dělám kvůli němu. Dělám to proto, protože jí miluju. Opravdu. Odtáhla se, ale hlavu mi položila opět na hruď. Jen jsme si sedli a v objetí čekali na doktora. V zápětí přišel. Tomáš už zmizel a doktor k nám začal mluvit. Konečně nám někdo něco řekne. Podle jeho výrazu jsme ale čekali na nejhorší. "Zatím je stabilizovaný, ale rána byla příliš dlouho bez lékařského zásahu a krev se začla uvolňovat do mozku. Bude pár týdnů až měsíců v kómatu. Když se neprobudí budeme ho muset odpojit. "Nee. On se musí probudit. Neumře přece kvůli mě." Clare se sesunula k zemi.
"Kvůli tobě ne. To kvůli tomu hajzlovi." řekl jsem a dřepl si k ní.
"Prosím..." Vložil se do toho doktor. "O kom to mluvíte?"
"O vašem kolegovi Dvořákovi!" Vyštěkl jsem na něj. Zarazil se. Pravděpodobně neměl tušení o vedlejších zálibách jeho kolegy. Řekl jsem mu všechno. Od toho jak ošetřoval Klárku, když tu ležela, přes událost se znásilněním, až po dnešní příhody.
"To se musí nahlásit, ale okamžitě." Řekl ten doktor nasupeně.
"Ne... Prosím... To nedělejte." Ozvala se najednou Klára. "Bude zuřit a mohl by nás všechny i zabít."
"Nedokážu pochopit, jak doktorovi na urgentu může být jedno, jestli člověk zemře nebo bude žít. Takovéto chovaní u lékaře je nepřípustné. Musíme to nahlásit slečno. Jestli je pan Tkačenko obětí zločinu, je naší povinností obeznámit s tím policii." Oznámil nám rezolutně doktor.

"Doktor má pravdu"Usoudil jsem.

"On se bude mstít..." Řekla Klárka a hlas se jí úplně zlomil. Dál už nebyla schopna slova. Tvář měla úplně mokrou od slz. Byla tak bezradná a já jí nemohl nijak pomoct. 

"Odveďte ji domů" Odtušil lakonicky doktor.

"Dobře." Odpověděl jsem a domluvil se s doktorem, že zítra přijdeme. Vzal jsem Kláru kolem ramen, ale ona se mi vysmekla a chtěla tam zůstat. Už nevzlykala a byla rozhodnutá zůstat v nemocnici. Doktor odešel zkontrolovat Vadima. Zanedlouho se mi povedlo přesvědčit ji, aby šla se mnou do kanceláře. Na pár dní tam spolu zůstaneme...

Pohled Clare

Už nemůžu dál. 

Už je to měsíc.

Už měsíc za ním chodím do nemocnice.
Už měsíc čekám, že se probudí.

Už měsíc bydlíme s Adamem v jejich kanceláři.

Tomáš byl propuštěn na kauci.

Vidím jak se na mě Adam celou dobu dívá.

Mám pocit, že mě někdo celou dobu sleduje. 

Já stále píšu svůj dopis. Potřebuju, aby alespoň on věděl jak se celou dobu cítím, co prožívám a co mě tam uvnitř tak užírá.

Momentálně sedím u svého stolu u sebe doma. Adam odjel k rodičům a já mohla jít konečně domů sama. Sedím a píšu dopis který má už asi tři strany plné mých pocitů a událostí za poslední rok. 

Najednou do na mě všechno padlo. Četla jsem si svůj výtvor pořád dokola. Z očí se mi začaly spouštět pramínky slz. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad tím, co by se stalo kdybych...

Dopis jsem nechala ležet na stole. Po podlaze byly všude rozházené naše fotky, které jsem byla před pár měsíci tisknout. Naposled jsem se ohlédla a zavřela za sebou dveře. Zalezla jsem do koupelny a sedla si na vanu. Sáhla jsem po žiletce a jemně se řízla do zápěstí. Kapka té uspokojivě červené tekutiny ukápla na bílé dlaždičky na podlaze. Prstem jsem vedle ní krví napsala slovíčko promiň. Od zápěstí, které jsem měla momentálně již dost červené jsem se přesunula ke svému stehnu. Vím, že když se správně trefím, okamžitě ukončím to trápení. Zamířila jsem tedy čepel k tomu místu s hlavní žílou. Najednou jako kdyby mi obě ruce zdřevěněly. Něco zvláštního ve mě mi říkalo ať to nedělám. Nebyla jsem schopna dalšího pohybu. Upustila jsem žiletku na zem. Sedla jsem si vedle ní a záda opřela o stranu vany. Po tvářích mi stékaly slzy. V hlavě mi opět vířilo miliony myšlenek.

 Vzpomněla jsem si na zprávu, co jsem před pár dny dostala od neznámého čísla: 
Vím, že si jen bezcitná kurva. Je ti úplně jedno, co se stane tvým dvěma kamarádům. Jeden ti umírá v nemocnici a druhý tě miluje a ničí ho se na tebe dívat, jako na kamarádku. To není hezké hrát si na hodnou holku a chovat se jak je ti to všechno strašně líto. Jsi jen malá svině a já odhalím tvou pravou tvář...

Tušila jsem od koho bude. Zprávu jsem si už asi potřetí nevěřícně prohlížela, když mi v tu chvíli na dveře zazvonil poslíček s pizzou. Nic jsem si neobjednala, ale když jsem otevřela krabici, bylo mi vše dokonale jasné...