TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 6

Stojím před prosklenými dveřmi. Jen já a mé myšlenky. Můj pohled se stáčí k jednomu místu. A to je bezvládné tělo člověka, ke kterému jste celý život chovali pocity jako lásku, nenávist a žárlivost. Občas vše najednou. Z očí mi neteče jen pár slz, ale rovnou vodopády té tekutiny, co má tak slanou příchuť. 

"Ahoj mami... Já... nevím co mám říct... proč si byla taková jaká si byla a nebyla se mnou?... teď nemá cenu ti něco vyčítat. Nic tím nezměním. Řekli mi, že si o té rakovině věděla a byt přepsala i se zahradou na mě. Jak... Jak si mohla, když..." stiskla mi ruku. "Mami?" stisk povolil. "Jak si to dokázala? Nejsem plnoletá.?" Zase stisk. Slyší mě? To těžko. Pohnula rty, nebo se mi to jen zdálo? Asi jen zdálo. Ne nezdálo. Z posledních sil co jí ještě zbývaly a vzduchu, kterého v plicích měla také pomálu, řekla ta čtyři slova, která se mi navždycky vyryla do paměti. "Vždycky jsem tě milovala." tentokrát jsem jí ruku stiskla já. "Chtěla jsem se vrátit, ale..." Zadrhla se, nemohla mluvit. "Nemluv já jsem to dávno pochopila a odpouštím ti." Myslela jsem to vážně. Odpustila jsem jí. Život jí to vrátil trojnásob. Se slovy 'odpouštím ti' jako by se jí ulevilo. Spadla z ní ta tíha výčitek svědomí. Mohla v klidu 'odejít'. Zaslechla jsem už jen tlumené "Miluju tě" pak síla v její ruce, kterou jsem celou dobu křečovitě svírala, zmizela a z jejího těla postupně vycházel život. Přístroje se rozeřvali, ale doktoři nepřiběhli zachraňovat. Věděli, že to dříve nebo později přijde. Přišel její ošetřující lékař a vyjádřil mi upřímnou soustrast. V tu chvíli jsem nebyla schopna jakékoli emoce. Odešla jsem z pokoje na chodbu, kde čekali kluci. Oba jsem je objala. Až v jejich náručí jsem se hystericky rozbrečela a sesunula se k zemi. "Děkuju" Toho jediného jsem byla v tu chvíli schopna. Ani jeden nechápal, proč jim děkuju. Teď jim to ale vysvětlovat nebudu. Až za chvíli. Teď potřebuju jen jejich náruče...

Za sebou slyším kroky. Je mi jasné kdo to je. Oba mě objali kolem ramen. "Asi chcete vědět, za co jsem vám děkovala?" Jen se na mě podívali. "Děkuju, že jste mě sem dotáhli. Bez vás bych jí nikdy neodpustila. Nikdy bych s ní už nepromluvila slovo. Děkuju vám, že jste se mnou." Když přišli, zase mi rozehnali  ty myšlenky, které mi v hlavě provrtávají hlubokou propast a díky kterým by mi byl náš barák už k ničemu. "Vždycky budeme s tebou." odtušil Adam. 

"A co bude teď?" zeptal se Vadim jen tak, při cestě domů. "Byla bych ráda kdyby jste u mě na pár dnů zůstali. Jen než se z toho dostanu. Vím, čeho bych byla schopna a vy to víte taky... Každopádně vy dva jste chtěli se mnou o něčem mluvit.?" Podívali se na sebe, jakoby se domlouvali co říct. První se ujal slova Adam. "To teď není úplně nejlepší nápad..." "... Adam má pravdu. Vyřešíme to jindy." Přerušil ho Váďa. Mám je přemlouvat? No... Nemá to cenu. Znám je a s nima nemá cenu se hádat. "Tak fajn. Počkám, ale jednou vás stejně  donutím mi to říct." Usmála jsem se a kluci se začali smát se mnou. Skoro celý zbytek cesty domů už jsme se jen smáli. Nedávala jsem to na sobě znát, ale uvnitř jsem byla stále smutná. Všechno se mi sesypalo. I poslední naděje, že se o mě začne někdo zajímat, zmizela. Momentálně neudělám bez kluků ani krok. Budu doma jen chvíli sama a ta tma co se hromadí v té propasti v mé hlavě mě přemůže. Nesmím nad ničím přemýšlet. Do školy nehodlám chodit poslední týden. Do prázdnin zbývá necelý měsíc. Ve škole na mě stejně všichni kašlou. "Kluci... Jak dlouho tu můžete zůstat?" "Jak dlouho bude potřeba." Zase mluví jednohlasně. "Týden?" "Klidně měsíc."  Řekl okamžitě a bezmyšlenkovitě Adam. Váďa jen přikyvoval. "Jste nejlepší. Díky vám jsem ještě na živu, bez vás..." "... bys taky žila..."