TI DVA | FF VADAK & VIDRAIL ✔

Kapitola 11

Sedím na posteli a přemýšlím. Vedle mě leží nůžky, izolepa a obálka. V obálce jsou fotky a slepený papír s dopisem, na který jsem asi před hodinou napsala další slohovou práci. Slohovku o tom jak se momentálně cítím a co prožívám po návratu z nemocnice. Jsem domluvená s klukama, že přijdou a promluvíme si. Konečně si řekneme všechno a otevřeně bez zapírání. Všechno pěkně od začátku. Zvedám se z postele a jdu schovat obálku pod dlaždičku. Jen co jsem ji vrátila zpátky na místo, barákem se rozezněl zvonek.
To budou kluci...
"Ahoj Kláro"

"Čau... pojďte dál" Vadim měl na zádech velký batoh. Nikdy batoh mimo školu nenosil.

Došla jsem jim pro pití a když jsem se vrátila nevěřila jsem svým očím.

Pohled Adama

Přišli jsme k ní do pokoje a nepoznávali to tam.

Do ložnice rodičů se přestěhovala po matčině odchodu a teď to byl její pokoj. Když byla malá, měla takovou malou místnůstku nahoře v podkroví. Byla to malá místnost, kde je v zimě obrovská zima a v létě přes 30°. Spávala většinou na chodbě, kde bývala teplota konstantní.

Všechen nábytek byl přikrytý igelitem a na zemi ležely dva kýble s barvou. Byla to uhlově černá.
Vyhýbali jsme se jí, protože jsme něco připravovali. Chtěli jsme jí zase vrátit úsměv. Říct, jak to všechno bylo a udělat to trochu jinak, jinou formou. "Vadime, dělej. Musíme to stihnout než příjde." Vytáhl jsem z tašky notebook a Vadim z batohu projektor. Co nejrychleji jsme to zapojili a na zeď promítli první obrázek s naší společnou fotkou, datumem setkání a jednoduchou větou: Máme tě rádi. V tu chvíli přišla do pokoje a málem jí vypadly skleničky z rukou. Pohotově jsem přiskočil a vzal jí to. Místo toho jsem jí do dlaně vložil malý ovladač a krabičku. Zůstala stát s otevřenou pusou a nic neříkala.

Pohled Clare

V hlavě mi výřily myšlenky jedna přes druhou. Nevěděla jsem jetli mám plakat štěstím nebo na ně začít vztekle řvát. Vadim mi přistrčil židli a já na ní bezmyšlenkovitě kecla. Stále jsem musela koukat na tu fotku. Byla to fotka ze dne, z jednoho mála dní, kdy jsem byla opravdu šťastná. Visím Vadimovi na zádech a směju se. Oba kluci se usmívají se mnou a radost z nich jenom čiší. Na Adamově pohledu mě ale něco zarazilo. Nebyl to jen šťastný pohled, byl zamilovaný. Jak to, že jsem si ho všimla až teď?? Vždycky jsem oba brala jen jako kamarády, ale pak se všechno změnilo.
Měla jsem je oba u sebe a stejně jsem se řezala. Jednou jsem jim ukázala jizvu na mém stehně a všechno se změnilo. Adam mi lhal a Vadim taky...
Z očí mi tekly vodopády slz. Štěstím i nenávistí. Radostí i smutkem. Stále jsem nic neříkala a jen zírala na stěnu. Ticho prolomil až Adam. Nechtěla jsem je poslouchat. Ne teď, když se mi to všechno vrátilo, ale jsou tady kvůli tomu.
"Chtěli jsme ti to vysvětlit trochu jinak než jen povídáním. Musíš nám ale slíbit, že nás nebudeš přerušovat..." Jen jsem kývla.
"Kláro... Já tě miluju... Už delší dobu. Nechtěl jsem to zkazit. Ani jsem neměl v plánu to řešit, ale ta jizva..." Ukázal na mojí nohu. "Ve mě všechno zpřeházela. Věděl jsem, že když řeknu pravdu, nebudeš mi věřit. Řekl jsem to první, co mi vlezlo na jazyk. Vadim na mě taky slušně řval, když jsem mu pověděl, že si myslíš, že tě miluje..."
"...Dohodli jsme se, že to chvíli budeme hrát a pak ti řekneme pravdu, o všem si popovídáme. Věřili jsme, že to pochopíš. Doufali jsme v to." Dokončil to Vadim.
"Pak ti, ale zemřela matka a pak se stalo to před tou školou..." Pokračoval Adam a významně se podíval na Vadima. Ten si sedl ke mě a vysvětloval, že ho zastavili a ona ho přemlouvala ať se k ní vrátí, přitom spolu nikdy nebyli. “Mluvila o tobě a pak jsem vypustil z pusy to, čeho budu navždycky litovat. Nevím co všechno si slyšela, ale po tvojí reakci..." Pohladila jsem ho po rameni, Adamovi jsem dala pusu na tvář a šla do koupelny, kde jsem se zamkla. Přes slzy jsem skoro nic neviděla, ale koupelnu najdu i se zavřenýma očima. Chápu, že je to asi děsivý, ale je to tak. Potřebovala jsem být chvíli sama. Slyšela jsem kluky, jak se snaží dostat dovnitř...
Asi po půl hodině se přestali do místnosti dobývat. Po dalších deseti minutách jsem vylezla ven a zamířila zpátky do pokoje. Kluci se balili. Svezla jsem se po dveřích k zemi a koukala na ně. Oba ke mě hned přiběhli a už už jsem čekala, že začnou blábolit, ale ne. Vadim mě vzal do náruče a odnesl do postele. "Promiň nám to. Nechtěli jsme ti ublížit. Nechtěli jsme, aby sis ubližovala ty. Neuvědom..."
"Já vám odpustila... Mám vás až moc ráda.“ Pokusila jsem se o úsměv. “Nechte mě ale teď samotnou. Chci, aby bylo všechno jako dřív, ale potřebuju teď být chvilku sama.“ “Dobře, ale neudělej žádnou pitomost.“ Kluci se zvedli z postele, zbalili a odešli. Dvě hodiny jsem jen ležela a koukala do stropu.
Pak jsem se zvedla a intuitivně zamířila znovu do koupelny. Napustila jsem si vanu a bezmyšlenkovitě sáhla na poličku...