Syn|Sebastian Snape [1. část]

5|

Sebastián

S Hermionou chodili do Prasinek.. do knihovny, procházeli se po pozemkách.. večer.. Jen tak se nemohli vídat. Jejich koleje byli nepřátelské..oba usoudili, že bude lepší když to nikde nebudou zatím říkat.

Jeho i její kolej by na to nezareagovala asi nejlépe. Ani netušil co táta na to.. Hlavně netušil jak mu to říct, asi by bylo lepší kdyby si o tom mohl prvně promluvit s matkou.. on sám tohle rozděloval.. Věci o kterých se dá mluvit s tátou a mámou.. On, ale měl jen tátu.. ale.. tohle nebylo přesně to o čem by se s tátou bavil.. nebo ano? Je jeho parketa pubertální vztah? Usmál se, to asi ne.. ale je pravda, že vždycky a to vážně vždycky, bylo jedno jestli je osm ráno, večer, nebo ve dvě v noci když se plížil do jeho postele protože se bál.. vždycky tu pro něj byl, nikdy neřekl: Teď ne.. I když jako malý viděl, že to chtěl říci, nebo si to alespoň myslel, ale nikdy mu to neřekl.. On sám si mysle, že tohle táta zažil.. Rodiče na něj asi neměli tolik času jako by chtěl on sám.. a proto to nedělal on jemu. Nikdy se na něj nezlobil, ani když mu nechtěně ublížil.. jako například když se vyptával na svojí matku.. a na jeho prarodiče.. oboje. Nikdy neřekl, teď ne.. a pak už se k tomu nikdy nevrátil.. to ne, jeho táta byl jiný, výjimečný dalo by se říci a měl ho rád. Vážil si toho.. a věděl to.. ale stále si není jistý jeho reakcí.. Tati chodím s Hermionou.. prohlásí s úsměvem. S Grangerovou? zeptá se, Jo s tou.. přitakám vesele.. Tak to je super! prohlásí na oplátku táta.. ne asi takhle to nebude.. ale ani to nebude tak zlé.. bude muset sebrat odvahu.. 

"Sebe?" Zeptala se Hermiona, "ano?" Otočil se na ní. Seděli v knihovně, oba pracovali na své eseji do přeměňování. "Víš, že tě mám ráda?" Prohlásila najednou. Usmál se, "..no myslím, že to vím.." prohlásil a zářivě se na ní usmál. Hermiona ho objala, nechápal co jí je, ale také jí objal. Bylo to velice příjemné cítit objetí ženy.. a tak krásné jako Hermiony. "Co se děje?" Zeptal se. "Nic" odpověděla, ale i tak ho stále objímala. "Mio.. je to jasná lež.." namítl. Podívala se na něj, zvedl levé obočí a upřeně na ní koukal. "Pohádali jsme se.. s Harrym a.. Ronem.." řekla tiše Hermiona. "To přece není tragédie..." Namítl a usmál se na ní. Vypadalo to, že mu chce něco říci, ale k ničemu se neměla. "Řekneš mi to?" Zeptal se, v knihovně nebyl nikdo, jen oni dva.. a jeden prvák teď odcházel. "Jsem tak hrozná? Jako, otravná?" Zeptala se a upřela na něj zrak. "Ne.." zakroutil hlavou a usmál se. Nechápal jak Weasleyho mohla mít ráda.. po tom všem.. nechápal. Stále jí něčím ubližoval.. a ona mu stále odpouštěla.. Někdy si říkal, jestli si to uvědomuje.. jak jí ničí.. jak jí ubližuje.. ale.. nechtěl jí nějak omezovat.. tohle byla čistě její věc, jestli to tak chce, nebude se do toho pléct. "Nejsi.." řekl a objal jí. Usmála se, "..nikdy bych neřekla a obzvlášť né u tebe.." začala, "..že mě budeš mít rád.." dodala a pousmála se. "Ty tři roky.. jsi se mi zdál jako velice uzavření..Zmiozel. Neznala jsem tě.. nebo jo? No možná v tom vlaku.. ale to jsem se ptala jen na žábu. A pak jsem tě taky podkávala nebo ne.. " začala pléct Hermiona jedno přes druhé. Dal jí prst na rty. "Blábolíš.." uvědomil jí a usmál se, "..promiň. No prostě.." začala znovu. "..Tě mám rád." Dodal za ní. Zasmála se, "jak ty můžeš být syn Severuse Snapea? Hlavy zmiozelské koleje? Ty vůbec nejsi Zmiozel.." prohlásil Hermiona. Oba dva si začali balit věci, bylo pozdě. "Nemysli si.. jsme stejní..možná v něčem jiní. Ale..musela by jsi ho poznat.. dělal pro mě vše.. psal se mnou úkoly do školky.. i do školy. Maloval se mnou obrázky.. hráli jsme dětské hry, pexeso, karty.. vynahrazoval mi matku. Hrál si se mnou.. smáli jsme se. Byl jsem uzavřené dítě, klidné a mlčenlivé, někdy mi přišlo, že on je dítě.." začal Sebastián, musel se usmát. "..stále mě pošťuchoval a zlobil.. nenechal na pokoji.." pokračoval Sebastián, vybavilo se mu.. "No ták.. Sebíčku.. každé dítě má rádo cukr.." začal s úsměvem. "Já ne.." odpověděl Sebastián, bylo mu osm. "Pocem.. Sebí.. lžičku denně jo? Nebo ti budu sladit čaj.." začal znovu taťka. "Hele!" Řekl beznadějně, "..já nechci cukr.." začal znovu. "Podívej..cukr se prostě jí a když nechceš sladký čaj, ani nic sladkého jako je čokoláda, budu ti ho krmit samotný.." začal znovu s úsměvem. "Proč?" Zeptal se jen a přestal se schovávat za nábytek a sedl si na pohovku. "Tak jo.. dám si cukr, ale ty taky! Abys věděl jak je to hnusný!" Prohlásil Sebastián s úsměvem. "Já si sladím čaj.." namítl taťka. "Jistě..ale ty čaj nepiješ.." odpověděl Sebastián a vítězně se usmál. "Tak kávu.." odpověděl táta. "Kávu piješ hořkou.." odporoval Seb. "Když chceš být sladký, musíš jíst cukřík.." prohlásil taťka. "To jsi si teď vymyslel, že jo?" Zeptal se Sebastián a se zdviženým obočím na něj koukal. "Jo..ale pravda to asi bude.." přitakal taťka. "Jeden sladký čaj za tři dny.. jinak nic.." navrhl Sebastián. "Kompromis..chytré.." pronesl taťka zamyšleně. "Fajn.. dvě lžičky do hrnečku s ovečkou.." navrhl taťka. "Ne..ovečka je moc malá.. do hrnečku s vlkem.." odporoval Seb. "Dobře.." přitakává rezignovaně taťka. Oba dva si plácli. Měl skvělé dětství.. o to se mu taťka postaral.. "To si neumím představit,." Odpověděla Hermiona pobaveně. "Já vím..ona představa, že hrajeme pexeso je docela vtipná.." přitakal Sebastián. "Mohli by jsme se jít zítra projít.." navrhla Hermiona. "Tak jo." Odpověděl se Seb s úsměvem. "Dobře..po večeři se sejdeme u brány.." usmála se Hermiona. "Pošlu ti vzkaz.." kývl. "Zatím" zamávala mu. "Ahoj.." odpověděl a zamířil do sklepení.