Syn|Sebastian Snape [1. část]

13|

Sebastian

Druhý den ráno vstal docela brzy. Taťka už tu nebyl. Oblékl se, vyčistil si zuby. Rovnou si vzal i jiskřivě žlutý lektvar, který zamezoval bolest znamení zla, a šel si udělat něco k snídani.

Když se nasnídal bylo okolo deváté. Vzal si tedy noty a hrál. Musí cvičit. Chce se přeci dostat do druhého kola. 

Když hrál vyrušilo ho klepání na okno. Spatřil sovu, která seděla na parapetu. Otevřel okno a vpustil jí dovnitř.. venku byla stále zima. Rychle za ní přivřel. Poznal, že je to Hermiony sova. Odvázal jí z nohy pergamen a balíček. Sova zamávala křídly, Seb jí tedy otevřel okno a pozoroval jak mizí v dálce. Pak svůj pohled stočil na poštu co mu přišla. Všechno nejlepší Sebe! K tvým patnáctinám! Hodně štěstí.. a ať ti vyjde ta soutěž! Moc ti přeji, aby jsi byl právě ty reprezentant Anglie.. moc ti to přeji! S láskou Hermiona. Stálo tam. Spokojeně se usmál, bylo od ní tak moc hezké, že si vzpomněla.. na jeho patnácté narozeniny. U pergamenu byl balíček. Roztrhl tmavě zelený papír. Byla tam malá knížka. Opatrně ji vzal do ruky a otáčel s ní. Měla tmavě hnědé desky. Otevřel ji, byli to kresby, olejové, akvarelové kresby.. a byli překrásné.. Seb se usmál. Vypadalo to jako leporelo. Bylo to hezké a tento dárek se mu líbil, moc. V balíčku byla ještě jedna kniha. "Jean Smyth Umění lásky" přečetl nahlas. Otevřel na první stránku.. byl tam od Hermiony vložený vzkaz. Je to moje nejoblíbenější kniha. A myslím, že tobě se taky bude líbit. Tvoje Hermiona. Stálo tam. Opět se usmál.. udělal mu to radost.  Alespoň jedna si vzpomněla.. pomyslel si. Moc to pro něj znamenalo..

Seb si unaveně sedl do křesla. Bylo po jedné hodině. Taťka by tu měl být každou chvíli. Řekl mu, že má na něj počkat a dají si oběd. Od snídaně jen cvičil. Boleli ho prsty.. ale na druhou stranu měl dobrý pocit, protože už mohl říci, že to umí.. stále to nebylo perfektní.. ale má ještě zítřek a dnes odpoledne.

14:30, taťka ještě nedorazil. Vzal si tedy knížku od Hermiony a četl si. Třeba se zpozdil, počká.

15:48, protáhl se, a zaklapl knihu. Mrknul na hodiny.. táta už tu měl dávno být.. uvažoval. Kdyby se zpozdil tak dlouho, poslal by patrona.. Seb už měl vážně hlad. Neměl oběd a tak by se hodila nějaká svačina. sám pro sebe kývl a šel do kuchyně. Bylo mu to divné, že tu ještě není.. ale dá mu ještě čas.. rozhodl nakonec. 

16:58, nic se nezměnilo, až na to, že se více bál. Mohlo se mu něco stát.. nebo.. nebo ho mohl zdržet Brumbál.. nebo má trest.. uvažoval. Ale patron nikde. Kdyby přeci byl v Bradavicích, poslal by mu patrona, nebo ne? .. samozdřejmně, že ano! Dělal to tak skoro vždycky, když se zdržel. 

17:20, začínal mít čím dál větší strach.. co když se mu něco stalo? ..

18:39, už dávno byla tma a dům se zaplnil tmavými místy a zákoutími. Prošel celý dům. Napadla ho myšlenka, že se přemístil a třeba je někde v domě.. ale hned to zvrhl. Ale i tak celý dům, radši, prošel. Nic Vše jak bylo ráno. Nenašel ani žádný vzkaz, který by vyvrátil, to co mu včera řekl táta.. "Sebe.. jsem tu okolo jedné.. to mi končí lektvary se třetím ročníkem.. pak si dáme oběd.." Žádný vzkaz či něco podobného. 

20:20, seděl v pokoji. Bál se. Táta tu nebyl. Dům byl prázdný. Až na něj. Jediný živý tvor. A Femina, tak říkal své kočce.. navrhl to táta. A jemu se to docela zamlouvalo. Fem, mu ležela v klíně a spokojeně předla. Seb si povzdechl, už tu měl dávno být.. zaúpěl v duchu. 

22:48, i přesto, že byl unavený nemohl usnout. Femi spala v nohách postele stočená do klubíčka. Od seděl na posteli a zády se opíral o zeď. Kde jen může být? .. ptal se. Kde se zdržel?.. Proč tu není? .. Cítil se jako malé dítě.. ale on se nebál strašidel ani tmy.. prostě toho co se bálo normální dítě. On se bál, že bude sám. Že si pro něj taťka jednou nepříjde do školky a on tady, na zemi.. širé pláni, zůstane úplně sám a bude se bát.. Tak se cítil i teď.. nebyl tu a být tu měl. Bál se o něj. Táta je jeden z mála lidí co si ho vážní a mají ho rádi.. moc jich nebylo.. pochyboval, že by si někdo vůbec na něj vzpomněl.. možná Hermiona a táta..