Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

11💠

Miriam

Stala jsem tam jak solný sloup. Stejně tak i Martinus. Dívka se nám před očima klepala a její oči plné bolesti nás prosily o pomoc. Už jen pohled na její modřinami polité tělo ve mně probouzel proud výčitek, že ji tam jen tak necháváme postávat a čumíme na ni jako na blázna. Při tom víc, než určitě potřebuje naši pomoc.

,,Přines nějakou deku," pustila jsem se Tinuse a opatrně přistoupila k dívce. Klepala se a když jsem ji položila ruku na rameno, škubla sebou. ,,Klid, chceme ti jen pomoct," pokusila jsem se o milý úsměv, kterému by moha důvěřovat. Lehce přikývla a po mém boku se dobelhala až na gauč. Tinus mezitím přinesl deku, kterou jí hned přehodil přes ramena.

,,Jak se jmenuješ?" odhrnula jsem ji zpocené vlasy z obličeje a vyhledala její zelenomodré oči.

,,A-abby," vykoktala ze sebe a napila se vody, kterou jí právě Martinus nabídl. ,,Je mi šestnáct. Šla jsem zrovna z tréninku, když mě v parku napadl a... A..."

,,Klid," vtáhla jsem si ji do obětí a hladila ji po vlasech, při tom jsem Tinusovi naznačila, ať volá na policii. Přikývl a s telefonem v ruce odešel do vedlejší místnosti. Opět jsem svou pozornost obrátila k Abby, která mi svýma slzama smáčela tričko. ,,Neboj se, všechno bude dobrý. Už jsi v bezpečí."

*

,,Takže do tváře jste mu neviděla?" položil vyšetřovatel další otázku, na kterou Abby jen záporně zavrtěla hlavou. ,,Dobrá tedy," povzdechl si a vstal z gauče. ,,Sanitka vás odveze do nemocnice, kde vás podrobně prohlédnou a vykonají všechna potřebná vyšetření."

,,Pojedete se mnou?" podívala se na mě prosebným tónem. Můj pohled zachytil ten Martinusův, který jen pokrčil rameny. Opět jsem se zadívala na Abby, ale když jsem viděla zoufalou prosbu v jejích očích, musela jsem přikývnout.

Saniťák pomohl Abby nastoupit do vozu. Hned jsem je následovala a posadila se vedle ní. Hlavu si opřela o mé rameno a pokusila se tlumit vzlyky.

,,Nesnaž se. Musí to z tebe jít ven," povzbudivě jsem ji stiskla rameno, nacož mi věnovala smutný úsměv.

,,Promiňte, chovám se jako dětsko," povzdechla si a narovnala se. Mezitím se sanitka rozjela a za okny se míhaly rozmazané stopy večerního Osla.

,,Tykej mi, jsem Miriam," opravila jsem ji. ,,A nechováš. Prošla sis něčím příšerným a z toho se člověk jen těžko dostává. Vlastně tě obdivuji, že jsi se úplně nezhroutila."

Pousmála se. ,,Děkuji."

*

,,Myslím, že bude v pořádku," odtáhl si mě doktor na chodbu, po tom, co Abby uložili na pokoj a nařídili ji klid. ,,Mám svolení vás informovat o jejím zdravotním stavu, vzhledem k tomu, že je její matka pracovně dlouhodobě v zahraničí a vrátit se může nejdříve pozítří."

,,Dobře," přikývla jsem celkem vyvedená z míry. ,,Ale já ji ani moc neznám."

,,No, bohužel, jste jediná, kterou slečna navrhla. Jiné příbuzné kromě matky údajně nemá," pokrčil rameny a nechal mě stát samotnou na chodbě.

,,Jak se cítíš?" Zeptala jsem se, když jsem o chvilku později vplula zpátky do pokoje a posadila se na židli.

,,Jde to," povzdechla si. ,,Lepší by bylo, kdybych tu vůbec nebyla."