Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

29💠

Miriam

,,Pohlídáš ji, prosím tě? Jen si skočím na toaletu," předala mi Lindy Astrid, odpásala se a úzkou uličkou mezi sedadly se vydala k zádi letadla.

,,Můžu si sednout?" vstala Nasha ze svého sedadla o dvě řady přede mnou. Jen jsem jí to odkývala, nacož sebou praštila do tvrdé sedačky. ,,Je roztomilá, že?"

,,To je," přikývla jsem a pohladila malou Astrid po vlasech. V puse žužlala gumový dudlík a pozorovala nás svýma velkýma očima.

,,Budeš taky chtít děti?" Podepřela si Nasha rukou hlavu, loket opřela o přepážku mezi sedadly.

,,J-jo, asi jo..." Přikývla jsem. Ve skutečnosti jsem si vůbec jistá nebyla. Možná už uznali, že jsem dost zdravá na to, aby mě mohli propustit z léčebny, ale hrozně jsem se bála, že by se stejná situace mohla znova opakovat. Tinus mi sliboval, že se nic podobného už nestane. No, jistá si nemůžu být ničím.

,,Jsem ráda, že jsi zase zdravá," nahla se ke mně moje sestřička, když se Lind vrátila z toalety. ,,Ani nevíš, jak mi tvoje staré já chybělo."

,,Máš úžasnou sestru," posadila se Lindy zpátky na své sedadlo, když se Nasha vrátila k mámě. Vrátila jsem ji malou Astrid, která na její hrudi začala pomalu usínat. Bylo roztomilé, jak se svýma malýma ručičkama snažila obejmout celý  obvod Lindina hrudníku. Ta jí vlepila krátkou pusu do vlásků a sama přivřela oči. Pozorovala jsem je z profilu. I po tom všem, čím si Lindy musela projít, je šťastná. Přesto, že nemůže mít vlastní děti, stala se z ní maminka a já jsem přesvědčená, že ta malá si dokonalejší mámu ani přát nemůže.

Povzdechla jsem si a pootočila hlavu, abych se mohla zadívat z okna k horizontu. Letěli jsme vysoko nad mraky v letadle přeplněném lidmi. Přesto jsem si v tu krátkou chvíli připadala odtržená od okolního světa. Jako by kolem mě nebylo živé duše. Připadala jsem si jako v nebi. A možná i proto jsem v dálce na jednom obláčku spatřila malou blonďatou holčičku, jak mi mává. Zaraženě jsem zvedla ruku a zamávala jí taky. Na to se usmála a radostně povyskočila. Určitě to byla ona. Moje malá nenarozená holčička. Snad budu mít někdy to štěstí, jaké teď prožívá Lindy s Astrid.

*

,,Jsi nádherná," vydechla máma. Konečně jsem se mohla sama prohlédnout v zrcadle. Krátké svatební šaty se zdobeným pásem a krajkovým hrudníkem mi šahaly do půlky stehen. Tmavě hnědé vlasy splývaly podél ramen, přední prameny trochu natočené. Lehké letní sandálky jsem na nohách téměř necítila. Máma mě dokonce i trochu namalovala, ale nic extra.

,,Myslím, že jsem připravená," pousmála jsem se sama na sebe.

,,Dobře, půjdu si teď sednout k ostatním, až budeš chtít, přijď," pohladila mě po délce paže. ,,A klidně si dej na čas, ten chlapec na tebe bude čekat i celý život. Vybrala sis opravdu dobře, Miriam. A takového výběru nikdy litovat nebudeš."

,,Díky mami," ještě jsem ji stihla obejmout, než se vytratila z mého pokoje. Ještě jednou jsem po sobě v zrcadle přejela pohledem a přešla k oknu, odkud jsem měla dokonalý výhled na pláž a na připravený altánek, sladěný do růžové a bílé. Předním bylo uspořádáno pár židlí, na kterých už seděli všichni, až na mámu, která právě vyběhla z hotelu a mířila si to přímo za mojí sestřičkou a celou rodinou Gunnarsenů.

Nikdy jsem nebyla na velké obřady, proto jsem byla ráda, že jsme na svačinu pozvali jen ty nejbližší členy rodiny. Teda u mě to byla jen máma s Nashou, ale u Tinuse to bylo trošku početnější. Ten už tam stál taky a o něčem debatoval s našim oddávajícím.

Hmátla jsem po kytici růžovo bílých růží a vyběhla z hotelu na horký letní podvečer. Rozutekla jsem se přímo k altánku, ale asi sto metrů před ním zastavila. Shodila jsem z nohou sandále a už více kultivovaným krokem se vydala přímo k Martinusovi.

Když si mě všiml, široce se usmál. Pocit tepla se mi rozléval celým tělem. Horký písek mě pálil na chodidlech. Slunce pomalu zapadalo za linii moře a házelo po obloze rudé pruhy světla.

,,Nedokážu uvěřit, že tu stojím před tebou- tak nádhernou dívkou- a hodlám ji do rukou vložit celou mou budoucnost," natáhl ke mně Tinus ruce. Schovala jsem své dlaně do jeho a přistoupila blíže. Jsem si víc, než jistá, že tohohle litovat nebudu.

*

Poslední paprsky mizely za horizontem. Matně sem doléhaly tóny písniček, které se pouštěly v hlavní společenské místnosti hotelu, kde teď všichni slavili náš sňatek. To jen já tu stojím na pobřeží. Mořské vlnky střídavě zaplavují má chodidla. Je příjemné cítit, jak mořská sůl přejíždí po mojí pokožce a já se čím dál tím víc bořím do mokrého písku.

,,Společná budoucnost," promluvil šeptem. Byl tak tichý, že jsem ho ani neslyšela přicházet. ,,To nás teď spolu čeká."

,,Neděsí tě to? Že už nebudeš mít takovou volnost jako dřív?" Neodpustila jsem si poznámku. Přistoupil blíž, hrudí se mi přitiskl na záda a jednu ruku obmotal kolem mého pasu.

,,A víš, že ani ne?" Zadíval se na západ slunce. ,,Podívej na to," propletl si se mnou prsty levé ruky a zvedl ji do vzduchu tak, aby se rudé paprsky slunce krásně vyjímaly jako pozadí. Pak naše ruce natočil tak, abych viděla dva zlaté prstnýky. ,,Tohle je důkaz toho, že jsme propojeni."

,,Je to krásný pocit," přiznala jsem se. ,,Děkuji, Martinusi. Ty jsi mi dokázal splnit všechny mé sny..."

,,Ale jeden tu ještě pořád je, že?" Pohladil mě po líčku, stále si má záda tisknouc k hrudi. Když jsem mu neodpověděla, pokračoval sám: ,,Miriam, vím, jak se díváš na Lindy a Astrid, jak ti září oči, když v rukou držíš dítě... Nezkusíme to znovu? I já bych byl rád táta..."

,,Ale já mám strach..." Šeptla jsem. ,,Strach, že se přes tu zkušenost nedokážu přenést..."

,,A právě proto jsem tu já," ujistil mě. ,,Abych ti pomohl se toho strachu zbavit."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Taaaaaak... Dendo, ty mě asi budeš nenávidět 😂... Ale do konce už zbývá poslední kapitola a Epilog 😉✌
Doufám, že se kapitola aspoň trochu líbila 💝💖
Mě osobně přišla tak jako nic moc 😐... Ale ok 😂
🌹Love you🌹