Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

18💠

Martinus

,,... No a s tím Kingsleym to nakonec nevyšlo..." Vysoukal ze sebe Marcus konečně. Trochu mi to zmrazilo úsměv na rtech.

,,Proč?" Nechápavě jsem se zastavil, dřív, než jsem vešel do velké bílé budovy.

,,N-no..." Zakoktal se Marcus. ,,Řekněme... Že došlo k takové menší nehodě..."

,,Marcusi," protočil jsem očima. Nemusím, když všechno takhle dramaticky prodlužuje.

,,Prostě jsem ho asi trochu naštval..." Povzdechl si.

Protočil jsem očima. ,,Co tvoje nevymáchaná huba zase pronesla za moudra?"

,,Jako promiň... Ale že to cédéčko přijme pod podmínkou, když k němu doložím ještě Lindy, tak to sorry. Ona už si toho prožila dost, nehodlám ji ještě víc zničit život tím, že ji dám do rukou někomu takovému..."

,,Lindy...?" Přerušil jsem ho nechápavě.

,,No... Jo... To je ta holka, co jsem si koupil," na poslední slovo vynaložil jasně znechucený výraz. Zřejmě se mu samotnému hnusilo, co všechno musel udělat jen pro to, aby ji vysvobodil.

,,Okey... Hele... Já se někdy v týdnu stavím... Už budu muset jít," ukončil jsem hovor, když z budovy vyběhla sestra a zběsile mi rukama mávala před obličejem. ,,Co se děje?" Schoval jsem telefon do zadní kapsy kalhot a věnoval ji tázavý pohled.

,,Ještě, že jste tady... Pojďte se mnou," chytla mě za paži a táhla dovnitř. Téměř hned jsem pochopil, že míří do Miriina pokoje. Touhle chodbou procházím poslední týden den co den.

,,Já nechci!" Rozlehl se chodbou zoufalý křik. Vysmekl jsem se sestřičce a rozběhl se přímo do pokoje, ze kterého hlas vycházel. ,,Nechte mě! Nešahejte na mě! Běžte pryč!"

Kousek od postele stál primář v bílém plášti a na posteli se zmítala moje Miriam. Bez váhání jsem přistoupil blíž a opatrně jí položil ruce na ramena. ,,Shh... To jsem já. No tak, broučku, ty mě nepoznáváš?"

,,T-tinusi..." Zakoktala a podívala se na mě přes uslzené oči.

,,No tak, je to v pořádku, jsem tady," sedl jsem si vedle ní, přitáhl si ji do objetí a máchnutím ruky doktorovi naznačil, že mám vše pod kontrolou a může nás nechat o samotě.

,,Neplakej," pohladil jsem ji po vlasech a lehce jí na to samé místo políbil. ,,Víš, že tady ti nikdo neublíží. Ti lidé ti chtějí jenom pomoct."

,,J-já vím..." Zašeptala a ruce mi obmotala kolem krku. ,,Ale když ty noční můry přichází sami od sebe. Nedokážu je nijak zastavit. Prostě se zničeho nic objeví a já to všechno prožívám nanovo. Bolí to... Opět jsem v uvězněna v té chladné temné zimě... Mým tělem prostupuje jenom bolest... Začne mě kopat... A někdy mezi těmi všemi bolestnými údery se to stane..." Zarazila se a dál nepokračovala.

,,Miriam, andílku, co se stane?" Povzbudivě jsem jí stiskl rameno. Je to pořád dokola. Neustále o tom mluví, ale v té nejdůležitější částí, která by mohla všechno vysvětlit se to zvrtne. Zarází se, mlčí a pak se mi začne omlouvat. Jinak tomu nebylo ani dnes.

,,P-promiň..."

,,Miriam, nemůžu ti to prominout, pokud mi neřekneš, co bych ti měl prominout..."

,,Promiň... Promiň... Promiň...!"

,,Dobře, klid," povzdechl jsem si. Pojď, umyju tě."

Němě přikývla. Pomohl jsem jí vstát z postele, propletl si s ní prsty a zavedl ji do koupelny. Věnoval jsem ji letmý polibek na líčko a začal ji vysvlékat. Někdy mám pocit, jako bych se staral o roční dítě. Samotnou ji nenapadne, že by potřebovala sprchu a nikomu jinému, než mě, nedovolí, aby na ni sáhl. Proto tu spíš funguju jako sestra. Přicházím brzo ráno, abych tu byl ještě dříve, než se probudí, jsem s ní celé dopoledne, pomůžu jí naobědvat se, odpoledne se buď jdeme projít po zahradě ústavu nebo zhlížíme nějaké filmy a večer odcházím až tehdy, kdy si můžu být stoprocentně jistý, že usla. Je to dost složité, ale pro ni to rád vytrpím.

,,Počkej, skočím ti pro čisté oblečení," pohladil jsem ji po líčku a přeběhl do pokoje, kde jsem že skříně vylovil čisté tepláky a tričko. Když jsem se vracel zpátky, u dveří do koupelny jsem se musel zastavit. Vycházel z ní slabý chraplavý hlásek v melodii Miriiny nejoblíbenější ukolébavky. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a sledoval, jak se pohybuje ze strany na stranu, ruce propletené v sobě, jako by chovala miminko.

,,Usínej s mou rukou pod hlavou a nech si něco hezkého zdát... Ve snu totiž všechny děti dostanou, všechny hračky, co můžou si přát... Tak pusu mi dej a zavři už víčka, ty můj korálku pro štěstí..."

Přestala a zadívala se mým směrem. Vykouzlil jsem na tváři úsměv a přistoupil blíž. ,,To bylo nádherné... Už se nemůžu dočkat, až to budeš zpívat našim dětem."

Sklopila hlavu a po tvářích jí začaly stékat pramínky slz. ,,Ale notak, miláčku," objal jsem ji, ,,proč zase pláčeš?"

,,Nebudeme mít děti..." Šeptla. ,,Nikdy se neuzdravím, nepustí mě odsud..."

,,Ale to je hloupost," setřel jsem ji všechny slané slzičky. ,,To nejhorší je už za námi. Teď nás čekají jen světlé dny. A nezapomeň, že ze dna vede jen jediná cesta... A to vzhůru..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ufff... Tak jsem se konečně nějak dokopala k další kapitole 😁😅
Tak Marcus a Martinus nám přijedou do Česka 😏♥
Už se mě několik z vás ptalo, jestli pojedu na koncert a jestli bychom se tam třeba nemohli někde potkat... 😄
Jestli pojedu nevím... Záleží, zdali se mi podaří přemluvit rodiče a pak to i závisí na tom, jestli by jela kamarádka se svým taťkou, jinak by mě samotnou nepustili 😶😢
Ale co se týče toho srazu, pokud bych jela, nevidím důvod, proč ne 😅😁
Aspoň bych některé z vás lépe poznala ♥😘
Tak 💗 hope you like it 💗
🌹Love you🌹