Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

23💠

Martinus

,,Hele, nechtěl by ses už konečně vzpamatovat?!" prohodil nasupeně George, když jsem už po čtvrté zvoral druhou sloku songu, tudíž se nahrávání opět muselo stopnout. ,,Tinusi, za týden máme křtít nové album a stále nám chybí jedna písnička, kterou musíme nejpozději do čtvrtku nahrát. Ale ty vypadáš, že jsi na tom psychicky fakt blbě, tak mi to řekni rovnou. Cítíš se vůbec na to, abychom to dneska mohli dokončit nebo ti mám dát nějaký čas na to, aby ses dal dokupy?"

Pohledem jsem skenoval podlahu pode mnou. Lindy sice měla skvělý nápad, který nás dokázal vynést do prvních příček popularity hudebních pop skupin, ale od té doby, co jsem se dozvěděl o tom malém drobkovi, kterého jsem mohl mít doma, se nedokážu vůbec soustředit. Neustále musím přemýšlet nad tím, jak by to malé asi vypadalo. Před očima se mi zjevuje malý chlapec s čistě nebeskýma očima a blonďatými vlasy, stejně hustými jako jsou ty mé nebo naopak drobná dívenka s hnědými kudrlinkami a s ještě tmavšíma panenkama.

,,Prosím tě, mohl bys mě aspoň teď vnímat?!" Zvýšil George hlas. Mac mu gestem ruky naznačil, aby mě nechal, za což jsem mu byl celkem vděčný. Jen jsem potřeboval chvilku, než mě všechny představy bezpečně opustily. Pak jsem pohled přemístil na kluky, kteří mě s nechápavými tvářemi sledovali.

,,Promiňte," povzdechl jsem si a kytaru, kterou jsem až do teď měl uchycenou přes rameno jsem sundal a položil zpátky na stojan. ,,Není mi nějak dobře. Nemohli bychom to dohrát zítra?"

Všichni kývli na náznak souhlasu. Gestem jsem jim poděkoval, hrábl po mikině a vyšel ze studia ven do chladného dne. Pršelo a mokré kapičky deště mi dopadaly na rozcuchané vlasy, z kterých následně stékaly po tvářích až na zem. Nijak jsem je neřešil. Místo toho jsem si vytáhl klíče od auta, které jsem hned na to odemkl a posadil se za volant. Klíče jsem následně strčil do zapalování, ale k nastartování se ještě neměl. Ruce jsem si odložil na volant a hlavu zabořil hluboko do opěradla.

Tak nepopsatelně to bolelo. Srdce mi svíraly kleště a každou další představou se stále víc stahovaly. Neudržel jsem se. Z očí mi začaly samovolně vytékat slzy, kterým jsem se nebránil. Je to zvláštní. To malé se ještě ani nenarodilo a já jsem z jeho smrti totálně zdrcený.

Ticho v autě, které narušovaly tak maximálně kapky deště bubnující do střechy, proťalo tiché zaklepání na okýnko na straně spolujezdce. Setřel jsem si slzy z tváří, nahnul se a otevřel Marcusovi dveře, aby nemusel stát venku na tom dešti. S poděkováním zalezl dovnitř. Když se usadil, ještě frajersky pohodil vlasy, čímž se kapky vody, které mu utkvěly na vlasech, rozstříkly všude do okolí. Nijak jsem to neřešil a jen rukávem utřel palubní desku.

,,Chceš si promluvit nebo si budeš hrát na toho frajera, který na pohled všechno snese, ale ve skutečnosti se ve smutku topí?" Prolomil Marcus po chvilce hrobové ticho. Pootočil jsem hlavu s cílem vmést mu do obličeje, že to není jeho starost. Když jsem však v jeho očích spatřil starost, pouze jsem pusu otevřel a hned ji zase bez nejmenšího hlásku zavřel. Tiše jsem přikývl a nastartoval auto.

*

,,Chápeš to?!" Protáčel jsem v ruce malou skleničku s průzračnou kapalinou. ,,Mohl jsem být táta... Kdyby nebylo debila, který si jen tak chodí po městě a znásilňuje nevinné dívky..." Potlačil jsem zvlyk a celou skleničku silné vodky do sebe na bez váhání překlopil. Marcus mi jen tiše naslouchal a sem tam si usrkl ze svého pomerančového džusu.

,,Ale pořád přece není nic ztraceno, ne?" Zeptal se po chvilce. ,,Stále to můžete zkusit znovu..."

,,Jo, to jo," souhlasil jsem a mávl na barmana, aby mi nalil další várku. Když byla sklenička opět plná, zastavil jsem jeho ruku a naznačil mu, aby tu nechal rovnou už celou láhev. ,,Ale i tak mě to dost vzalo."

,,To věřím," sledoval mě Mac, jak do sebe liju další vodku. Když mě štíplavá kapalina zapálila v hrdle, zašklebil jsem se, ale i přesto si znovu nalil. Marcus si mezitím začal pohrávat se svou sklenicí džusu a jen tak prohodil: ,,Lindy třeba děti ani mít nemůže."

Nechápavě jsem se na něj zadíval. Pohled mi opětoval a souhlasně přikývl. ,,Když byla těhotná, násilím ji donutili jít na potrat... Jenže to udělali špatně a ona přišla o dělohu." Vypadal, že by do sebe teď taky nejradši nalil nějaký tvrdý alkohol, aby si pročistil mysl, ale pak bychom se neměli jak dostat domů.

,,Víš co? Nech už toho," zachytil mou ruku, když jsem měl v plánu do sebe nalít v součtu už asi dvanáctou skleničku vodky. ,,Půjdeme," zdůraznil, aby mi dal jasně najevo, že je zcela zbytečné, abych jakkoliv odporoval. Položil na bar tisícovku, chytl mě za paži a z kapsy mi vytáhl klíče od auta.

,,Ne, já musím za Miriam..." Namítl jsem a pokusil se svou ruku vymanit z jeho sevření. Sice se mi to povedlo, ale hned na to se mi silně zatočila hlava, ztratil jsem rovnováhu a tak tak se stihl zachytit za Marcuse, který mě hned podepřel a belhal se se mnou k autu.

,,Tak na to rovnou zapomeň," zavrtěl hlavou, když jsem začal opět nesouhlasně protestovat. ,,Miriam by se tě teď spíš lekla. Přes noc se dáš dokupy a zajdeš za ní zítra."

Miriam

Pohledem jsem hypnotizovala hodiny na stěně. Pokaždé, když se minutová ručička pohla, sjela jsem očima na dveře a čekala, že se v nich objeví hnědooký blonďák s uklidňujícím úsměvem na tváři. Dokázala jsem takhle čekat celé hodiny. Když už byla za oknem tma černá jako uhel, lehla jsem si do postele, přitulila si k tělu plyšáka, kterého mi dal Tinus první den, kdy jsem přišla do tohoto příšerného ústavu. Z očí mi vyteklo pár slz. Víc jsem se zachumlala do teplých peřin.

Nepřišel. Proč?! Chodil sem každý den... A najednou nic... Nepřišel... Není tu pro tebe... Nepřišel... Nepřišel po tom, co se dozvěděl pravdu. Je naštvaný...

Stiskla jsem víčka k sobě a zakazovala svojí mysli, aby něco takového vůbec říkala. Snažila jsem se ve svojí hlavě vytvořit nějaký blok, který by všechny zlé myšlenky nechal za hranicemi. Představovala jsem si Tinuse, jak mě drží ve svém objetí a do vlasů mi šeptá jeho milá slova. A díky téhle představě jsem dokázala s úsměvem na tváři usnout...

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahoooooooooooooooj 😁♥
Trošku divný konec kapitoly... Ale ok 😂
Co by se dalo očekávat, když tu sedím ve škole při hodině dějepisu, je skoro půl čtvrté a já už chci konečně domů??? 😭😳
A to mám dneska ještě zkoušku na koncert 😑😒
Wow, bomba den... Fakt 👏💪
Tak snad se kapitola aspoň trochu líbila 👅💝
🌹Love you🌹