Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

28💠

Miriam

,,Doufám, že jsme tu nic nenechali," uzavřel Martinus zip, když zbytek mého oblečení, co jsem tu ještě měla, poskládal do tašky. Pak se natáhl pro mikinu, kterou mi hned pomohl obléct.

,,Nejsem nevidomá nebo ochrnutá, abych si to nemohla udělat sama," zažertovala jsem, ale nechala ho, ať mi nazuje i boty.

,,Já vím," zavázal mi tkaničky na obou teniskách, postavil se a krátce přiložil naše rty k sobě. ,,Ale nic mi nezakazuje starat se o mojí snoubenku jako o malé dítě."

,,Tak díky," předstíraně jsem nakrčila nos, ale vysloužila jsem si jen další krátkou pusu. ,,Delší by nebyla?" Zaprotestovala jsem, nacož se jen šibalsky ušklíbl.

,,Až budeš hodnější a nebudeš hrát uraženou, bude i delší," cvrnkl mě prstem do nosu. ,,Pojď, vypadne odsud."

Zvedla jsem se a mířila za ním. Když už byl Martinus jednou nohou na chodbě, něco uvnitř mě mě donutilo otočit se a pohledem přejet po celém pokoji. Stále stejné bílé stěny, nepříliš pohodlná postel, obyčejné skříně, které při otvírání a zavírání vrzaly, malý psací stůl, u kterého jsem si převážně četla, malá koupelna s vanou a sprchovou hadicí. To všechno mě tu drželo téměř půl roku. Zakázalo mi těch šest měsíců žít, jak jsem sama chtěla. Svíralo mě to tu. Tlusté stěny mé deprese nepustily ven, nechávaly je vznášet se u stropu a každou noc i den zaplňovat mou hlavu nepěknými myšlenkami.

,,Bylo to strašné, já vím," zatímco v levé ruce držel sportovní tašku, tu pravou mi obmotal kolem pasu, aby si mě mohl přitáhnout blíž a rty se letmo dotknout kůže na mém krku. ,,Ale teď bude všechno jenom lepší. Vezmeme se, budeme bydlet spolu... A já tě už nikdy- slyšíš?! Nikdy!- nepustím nikam samotnou, aby se náhodou stejná situace neopakovala."

Pootočila jsem se a hodila se mu kolem ramen. ,,Děkuji," šeptla jsem, ,,děkuji, že jsi tu pro mě vždycky byl."

Tašku pustil na zem, aby mohla i jeho druhá ruka spočinout obmotaná stejně, jako ta první. ,,A už navždy budu, Miriam..."

*

,,Pojďte dál," otevřel nám rozesmátý Marcus. Z obýváku se ozývalo radostné pištění doprovázené Lindiným hlasitým smíchem. Zuli jsme si boty, předali Macovi nějaké bonboniéry a láhev šampaňského, které jsme s sebou přinesli a vydali se za ním do obývacího pokoje.

,,Ahoj," usmála se Lind a postavila se od malé roční holčičky, aby nás mohla obejmout. Nejprve Tinuse, pak mě. Mezitím se dívenka utišila a se strachem v očích pozorovala okolní dění. Nakonec se postavila a schovala se Marcusovi za nohy.

,,Ale notak," zasmál se, ,,snad se strejdy a tety nebojíš."

,,Astrid, pojď, neboj se," natáhla k ní Lindy ruku, na kterou se chvíli jen tak dívala, pak vystoupila z Macova stínu a přešla k Lind, která si ji hned vzala na ruce. Společně s ní se otočila k nám. ,,Tak tohle je naše Astrid."

,,Ahoj princezno," pošimrala jsem ji bříškem palce na líčku, ale radši ode mě hned odvrátila hlavu a schovala se za Lindiny vlasy.

,,Asi bude chvilku trvat, než si na vás zvykne," pokrčila rameny. ,,Tak já už půjdu připravit talíře na stůl."

,,Pomůžu ti," nabídla jsem se.

Martinus

Stál jsem u krbu, ve kterém plápolal oheň, jednu ruku jsem měl zabořenou v kapse a v té druhé jsem držel skleničku šampaňského, kterou mi Marcus právě přinesl. Pohledem jsem sledoval brunetku s blondýnkou, jak si na sedačce hrajou s malým batoletem. Miriam vypadala tak šťastně. Oči jí zářily radostí a jiskřičky z nich létaly všude kolem.

,,Jsou úžasné, co?" Opřel se Mac o římsu vedle mě dívajíc se stejným směrem.

,,To jsou," souhlasil jsem. Pokojem se roznášel trojhlasný dívčí smích. Mě však v uších nejhlasitěji zvonil ten od Miriam.

,,Možná si budeš myslet, že teď plácám hlouposti," nadechl se Marcus, ,,ale byly chvíle, kdy jsem si říkal, že nás Bůh nemá rád, když nás tak trápí přes naše holky. No, pak mi došlo, že je to přesně naopak. Musí nás neskutečně milovat, když nám je poslal do života."

,,Asi máš pravdu," zvedl jsem koutky úst do úsměvu. Už dlouho jsem si s Marcusem napovídal tak- jak to říct (?)- klidně.

,,A co rozlučka se svobodou?" Drcnul do mě lehce loktem.

,,Beru to tak, že je právě v plném proudu," mrkl jsem na něj. ,,Jak jinak bych se mohl rozloučit se svobodným životem, než se svým bráchou?"

,,Tak to je mi potěšením," ušklíbl se a dolil mi další várku šampaňského. ,,Tak, už zítra."

,,Už zítra," přikývl jsem. ,,Nezapomněli jste, v kolik to letí, že ne?"

,,Tak blbej snad nejsem, ne?"

,,No... Jako..."

,,Hele, víš co?!" Sebral mi z rukou skleničku. Nad mými protesty se pouze zašklebil. ,,Tak buď hodný, bráško."

Nakonec mi ji přece jenom vrátil a oba jsme se opět zadívali směrem, kde holky právě přebalovaly malou Astrid.

,,Zkusíte to s Miriam znovu?" Nadhodil Mac další téma.

Povzdechl jsem si. ,,Já nevím... Chtěl bych, ale... Mám strach."

,,Ty nebo ona?"

,,Řekl bych, že my oba," pokrčil jsem rameny. ,,Když jsem se s ní chtěl vyspat po večírku, doslova jsem cítil, jak se klepe. Radši jsem přestal, dokud byl čas. Mám strach, že jí ten zážitek z hlavy už nedostanu."

,,Je to těžký," přikývl Marcus. ,,Když si holky projdou tak špatnou formou sexu, mají holt strach. Když jsem s Lindy spal poprvé, bylo to úplně to samé. Cítil jsem, jak z ní strach přímo vyzařuje."

,,A co jsi dělal?" Odložil jsem sklenici na krbovou římsu a otočil se, abych na Maca lépe viděl.

,,Nedal jsem ji možnost, aby vzpomínala na to, jaké to bylo s ním. Přesvědčoval jsem ji, že nejsem on. Šeptal, že já ji neublížím. A hlavně jí pořád líbal..."

,,Myslíš, že by to fungovalo i s Miriam?" Pronesl jsem s nadějí v hlase.

,,To si nejsem jistý, ale můžeš to vyzkoušet," odtušil.

,,Tak díky za radu, brácha," usmál jsem se.

,,Tak na tebe a Miriam," pozvedl skleničku. Hmátl jsem po té svojí a s radostí si s ním přiťukl.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahoj ♥
Tak se hlásím s další kapitolkou 🙋
A doufám, že se aspoň trochu líbila, protože do konce už zbývají pouze 2+ epilog 💔😭
Tak dobrou noc 😴😗
🌹Love you🌹