Unspoken Words [Marcus&Martinus CZ] ✓

22💠

Miriam

,,Ahoj, můžu?" nakoukla po zaklepání do pokoje blonďatá Lindyina hlava. Jen jsem se usmála a souhlasně přikývla, po čemž jsem vstala z postele a zamířila ji obejmout. Za tu krátkou dobu, co mě sem den co den chodí navštěvovat- jo, už je tu skoro častěji, než Tinus- se z nás staly dost dobré kamarádky. Dokonce se mi svěřila i s celým svým životem, který vedla ještě předním, než se dostala k Marcusovi. Nakonec mi vyprávěla i o tom, jak se všechno změnilo k lepšímu a jak se až neuvěřitelně silně dokázala do Maca zamilovat. Neřekla mi to teda úplně takhle, ale pokaždé, když o něm mluvila, oči se jí rozzářily silným odstínem radosti.

,,Tak co? Jak je?" svlékla si mikinu, přehodila ji přes opěradlo židle a posadila se naproti mě.

,,Řekněme, že stejně jak předevčírem," uchechtla jsem se. Krátce se zasmála se mnou, ale hned na to její výraz zmrzl a úsměv nahradila vážná tvář.

,,Miriam..." Povzdechla si a nervózně si začala prohrávat s prsty na rukou. ,,Martinus se mi zmínil, že když si na tom na začátku tohohle všeho byla ještě hodně špatně, pořád dokola ses mu omlouvala a on nevěděl za co. Prý to bude mít asi dost společného s tím, co se ti stalo, ale nikdy jsi mu to neřekla... Nebudu ti lhát, požádal mě, abych to zkusila zjistit, ale je mi jasné, že tohle téma pro tebe asi nebude příjemné..."

,,Tak se o tom nebudeme bavit...?" Navrhla jsem snažíc se předejít bolestivému přiznání.

Chápavě přikývla. ,,Jenže podívej, já to musím zkusit... Nenapadlo tě někdy, jak to Tinuse trápí, že neví, co se vlastně stalo?"

,,Nechápu tě," zavrtěla jsem hlavou a složila ruce na stole naproti těm jejím.

,,Miriam," natáhla se a povzbudivě schovala mé zaťaté pěsti v jejích hladkých dlaních. ,,Trápí se, protože si myslí, že za to, co se ti stalo může jenom on. Vyčítá si, že tě nechránil, nebyl s tebou, když jsi to potřebovala..."

,,Nemůže za to!" Vychrlila jsem ze sebe bez rozmýšlení.

,,Jenže on to tak nevidí..." Povzdechla si. ,,Je přesvědčen, že tomu mohl zabránit a ty by jsi nemusela být tady, zavřená od okolního světa."

,,Nemůže za to..." Opakovala jsem stále dokola. ,,On nám dítě nezabil..." Šeptala jsem a cítila, jak mi z očí vytékají slané slzy. Nastalo zdrcující ticho. Polykala jsem zvlyky a snažila se zachovat co největší klid. Lindy mi povzbudivě stiskla ruku, čímž mě donutila zvednout pohled a zadívat se jí přímo do očí.

,,Co se stalo?" Vyzvala mě, když jí došlo, že sama pokračovat nebudu.

,,J-já... B-byla jsem t-těhotná..." Zalapala jsem po dechu, abych tu bolestivou větu vůbec dokázala dostat z úst.

,,Byla?"

,,Když mě ten chlap znásilnil," zatla jsem zuby a pobrala jsem veškerou odvahu, co jsem v sobě našla, ,,prý jsem dost krvácela... Brali mě na sál... No a pak... Když se mě doktor zeptal, jestli jsem někdy nebyla těhotná, došlo mi, že on zřejmě ani neví, že byla, protože... Už těhotná nejsem a..."

,,Klid," přistoupila ke mně a objala mě přes ramena. Slzy už mi z očí tekly proudem, hlas se mi třásl a jen stěží jsem dokázala sestavit srozumitelnou větu.

,,Nedokázala jsem uchránit naše dítě," vzlykla jsem, když jsem se jakž takž dala dokupy. ,,Je to jen moje chyba..."

,,Ne, Miriam," zavrtěla hlavou. ,,Nemůžeš za to. To ten kretén tě o něj připravil." Na nějakou tu dobu se odmlčela. ,,Tinus o tom neví, že?"