Jeskyně

Kapitola 20

Když se rozednilo Adius s pralidmi vyšli na lov, ale tentokrát s sebou vzali i Katu. Ta byla celá nedočkavá, protože chtěla vidět živého mamuta.

Adius vedl skupinu přímo do lesa. Nebyl tam tak hluboký sníh a bylo tam víc zvířat. Když přišli k prvním stromům, uslyšeli cupitání. Nebyl to ani mamut a naštěstí ani šavlozubý tygr. Byl to zajíček. Málý, krásný a bílý zajíček. Pralidé se na něj vrhli a honili ho po polovině lesa. Vypadali vtipně. Adius a Katu se mohli utlouct smíchy. Ale po chvíli si všimli, že pralidé jim zmizeli z dohledu.
Uslyšeli za sebou praskání spadlých větviček, které shodil včerejší vítr. Oba se na stejno začali otáčet, i když věděli, kdo tam je. Obrovský šavlozubák. Tak velkého Adius ani Katu ještě neviděli. Byl bílý, takže dobře splýval se sněhem. Měl tmavé oči, dobře vypracované svaly a hrozivě vrčel. "Zkus zakřičet!" Zašeptal Adius. "A proč?" Zeptala se Katu. "No já nevim, ale naposledy to fungovalo. Dívčí křik v době ledové nebyl" odpověděl Adius a Katu začala křičet. To bylo jediné co jí šlo dobře. A opravdu. Šavlozubák vypadal zmateně a Adius myslel, že mu upadnou uši. Popostrčil Katu blíž k obrovskému šavlozubákovi a ten couvl. Katu pochopila co Adius chce udělat a začala po malých krůčcích postupovat k tygrovi, který následně couval. Katu si připadala mocně. Bál se jí i obr. Teda dokud po ní neskočil. Adius chytil Katu za ruku a utíkali spolu do jeskyně. Byla moc daleko. Neměli šanci tam doběhnout dřív. A navíc -  co tam? Byli by tam v pasti. Šavlozubák se otočil směrem k utíkajícím lidem. Pár velkými skoky je předehnal a stoupl si před ně. Oni začali couvat a tygr postupoval vpřed. Šavlozubák zvedl hlavu. Uslyšel ječení a dupání pračlověků, kteří se stále honili za zajícem. Jeden z těch bystřejších pralidí si všiml kamaráda před tygrem a rozběhl se mu na pomoc. Ostatní nevěděli kam jejich druh utíká, ale stejně se za ním rozeběhli. Až po chvíli si všimli obrovského šavlozubáka.