Upírka jménem Zoe

4. Kapitola

Zoe
Všechno okolo mě bylo pestřejší a líp jsem viděla. Já musela být slepá. Rozhlížela jsem se a když se oheň neukazoval, tak jsem si chtěla sednout. Udělala jsem to rychleji a dřív, než jsem to vůbec chtěla udělat. Ta rychlost, jakou jsem se zvedla, byla neuvěřitelná. Postavila jsem se znovu tou rychlostí a než jsem taky vůbec chtěla. Z mého života jsem si vzpomínala jen na některé vzpomínky a ty byli k tomu slabé. Mé ruce byli nepřirozeně bledé, no.. celé mě tělo bylo nepřirozeně bledé a bylo bez jakékoliv chybičky. Prostě nádherné bledé ale i od krve. Ano krev jsem měla na kraťasech a tílku. Taky na nohách ale byla už uschlá. Ta krev mě trochu přitahovala. V krku se mi udělal divný pocit. Jako kdybych byla nachlazená. Vydala jsem se pomalým krokem k dveřím. Snažila jsem se pomalým krokem a to se mi moc nevedlo. Tou rychlou rychlostí jsem se dostala ke dveřím a málem jsem do nich narazila. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po celé chodbě. Jak jsem si trochu pamatovala, na levo se dostanu k Velkému sálu, tam jsem ale nechtěla a vydala jsem se na druhou stranu.

Edward
Letadlo nám letí za tři dny. Dneska jsme tu čtvrtý den. Dneska se vydáme na lov, protože jsme dlouho nebyli a někteří z nás to hodně potřebují. Jasper se málem neudržel a vypil uklízečku. Už od příjezdu jsme nevylezli z pokojů. Doufám, že to ještě Jazz vydrží, nebo to bude velký průšvih.

Zoe
Bloudila jsem chodbami, než mě někdo strhl do nějaké místnosti. Byla to knihovna a ten kdo mě strhl byl blonďák, měl blonďaté vlasy až bílé. ,,Odkud jsi? Nejsi určitě od nás." Zašeptal. ,,Odkud bych měla být?" Zarazila jsem se nad vlastním hlasem. Byl úplně jiný. Můj původní hlas byl skoro dospělý ale tenhle zněl zvonivě a prostě hezky. Přihmouřil oči a pak se usmál. Najednou se vedle něho objevil další muž. Měl tmavší vlasy a měli oba červené oči, jak tamti. ,,Vladimire. Musíme jít, nebo.... A kdo je zas tohle?" Zeptal se a prohlížel si mě. ,,Novorozenec. Zajímalo by mě, kde se tu bere." Řekl ten Vladimir. Určitě to nejsou Italové a ani Angličané. Měli rumunský přízvuk. ,,Kdo jsi a odkud jsi?" Zeptal se ten druhý. ,,Zoe Kovářová a jsem z Česka." Odpověděla jsem a taky jsem se znovu zarazila nad mým hlasem. Prostě byl jiný a hezký. ,,Kdo tě přeměnil?" Na co by mě kdo přeměnil. ,, Nechápu vás." Řekla jsem a oni se zasmáli. ,,Takže ona to neví.... Holčičko, ty jsi upír." Smáli se. Ne upíři neexistují. ,, Upíři neexistují." Teď se smál jen ten druhý. Ten Vladimir ne. ,,Stefane. Ona musí být přeměna někým z nich." Ten Stefan se přestal smát a prohlídl si mě. ,,Zoe, teď jsi upír. Doplní tě k tomu tyhle věci. Vyvoláváš velkou rychlost, v krku máš divný pocit, tvá kůže je bledší než kdy jindy, máš rudé oči...." ,,Co?!" Vykřikla jsem a vyletěla k nějakému zrcadlu. Má pleť byla dokonale krásná a čistá. Možná jsem byla krásná a čistá ale ty oči k tomu nevypovídali. Byli rudé a takové zabijácké. ,,Vidíš." Vladimir hodil rukou ke mně. ,,To je absurdní. Já nemůžu být upír. Ty neexistují. To je určitě nějaký sen, za chvíli se vzbudím." Začala jsem se štípat a oni vrtěli hlavou. ,, Věř si tomu nebo ne ale my ti to vysvětlili a teď promiň, musíme pryč a je jen na tobě, je si půjdeš s námi nebo ne." Řekl Stefan.
,,Takže co?" Zeptal se asi po pěti minutách Vladimir. ,,Budu sama. Určitě se mi to jen zdá." Uchechtli se a zmizeli. Tohle nemůže být pravda. Upíři k sakru neexistují! Šla jsem ven a rozběhla se někam. Ta rychlost byla neskutečná a divná. Nebo jsem upír. Ne nemůžu. Musím najít mamku a zeptat se jí na to. Dostala jsem se k bráně. Přelezla jsem ji rychle a dostala se do města. Teď jsem ucítila něco úžasného. Bylo to tak dobré a přitahovací. Polkla jsem a rozběhla se tím směrem. Šlo to z lesa. Cítila jsem tu samou vůní ale z města ale ta byla slabší než tahle. Doběhla jsem k ní. Byl to muž okolo třiceti. Asi nějaký turista nebo nevím. Nadechla jsem se a teď jsem tu byla jen já a moje kořist. Rozběhla jsem se k němu a kousla ho do krku. Naposled co jsi pamatuju z něho, byl jeho vyděšený výraz. Ta tekutina byla lahodná. Když v něm nic nebylo, jakoby se mi vrátilo vědomí a já vyskočila od něj. Podívala jsem se na něj. Ne! Já ho zabila! To je nemožné. Ne to je jen sen. Za chvíli se určitě vzbudím doma a mamka mi řekne, že pojedeme do Itálie. Nejsem v Itálii, jsem jen ve snu. Pochodovala jsem sem a tam a pak se rozběhla pryč. Další vůni jsem ucítila ze severu. Rozeběhla jsem se tam a tam byl muž na zemi a pak dalších několik lidí. Hned se na mě podívali. Naše oči se setkali.