Upírka jménem Zoe

18. Kapitola

Zoe
Všichni se na nás podívali. První na mě a pak na Marka. ,,Zoe. Kohopak si nám přivedla ukázat?" ,,To je Marek. Znám ho z Česka, když jsem byla ještě člověk. Vyprávěla jsem vám o tom." Všichni přikývli a přešel k nám Carlisle. ,,Carlisle Cullen, adoptivní otec Zoe." ,,Marek Tejkl." Potřásli si rukou a pak se seznámili s ostatními. My šli pak do mého pokoje. ,,Máš to tu pěkný." Řekl a já přikývla. ,,Máš dar?" ,,Jo. Poznávám dary." ,,Tak to určitě víš, co mám já za dar." Přikývl a políbil mě na krk. Ze zadu mě objal. ,,Nechceš jít raději za nimi?" Nesouhlasně zamručel a já ho stejně "dokopala" k nim.

Esme
Povídali jsme si všichni. Marek nám řekl jeho minulost a my se pak dohodli, že ho vezmeme do rodiny. Já s Carlislem jsme ho adoptovali. Stejně šlo vidět, že ty dva jsou pro sebe jak stvořený. A to nemluvím o tom, že ty dva seděli v jednom křesle.

O dva dny později
Zoe
Byli jsme všichni na lovu, když jsme ucítili krev. Marek se napjal a já ho chytla za ruku. Vyvlíknul se a já ho chtěla chytit. Jakoby mě neposlouchal. Emmet s Jazzem ho chytili a já se dostala před něj. ,,Marku. Nedýchej." Podíval se na mě a přestal dýchat. Vzala jsem ho za ruku a táhla pryč. ,,Odveď ho co nejdál." Řekl mi naléhavě Carlisle a Esme semnou běžela a s ním, co nejdál. ,,Já ho málem zabil." ,,Ale nezabil. Jestli budeš naříkat jak malá holčička, tak tě rovnou zabiju." Uchechtl se a doběhli jsme k nějakému stádu srnek a jelenů. Všichni tři jsme neváhali a skočili na ně. Každý jsme si ulovili tři a já si ulovila ještě jednoho zajíce. Dneska jsem měla ale pořádný hlad.

Zoe
,,A když se to stane po druhé?" Zeptal se po padesáté a to jsme obě nevydržely a praštily ho do ramen. Sykl. ,,Nemáš si stěžovat.
Já tě varovala a ještě jednou, tak tě pohřbím za živa a Esme mi ráda pomůže." Fakt mě štvalo, že se pořád ptá a myslím, že i Esme to vadilo. ,,Takhle protivný dítě jsem ještě neviděla." Řekla Esme a já vyprskla smíchy. ,,Já nejsem dítě. Jsem plnoletý." ,,To... To určitě....." Vysoukala jsem mezi výbuchy smíchu. Došli jsme domů a já se furt smála. Ostatní seděli po obýváku a pak se na mě nechápavě podívali. Emmet se začal smát mě. ,, Adoptovali jsme si miláčku fakt zajímavé děti." Řekla Esme a sedla si ke Carlislovi. Všichni jsme vyprskli smíchy. ,,Dobře Esme....." Řekl mezi výbuchy smíchu Emmet a takhle jsme se smáli ještě snad půlhodinu. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si jestli jsme normální a jestli nepatříme do blázince.